Je dusivé vedro. O čem jiném v těchto dnech psát, než o chlazeném pivu, zmrzlině, pláži nebo vodáctví. Pivo nepiju, na pláž to mám daleko a zmrzlinu si nedám – co kdyby přeci jen na plavky letos došlo!?! Napadá mě ještě větrák, ale to není žádná romantika, takže zbývá vodáctví. Ale věřte mi, pro Neználka v Neptunově království je to spíš pořádná fuška.

Trochu zavzpomínám. Bylo mi něco kolem dvaceti a odjížděla jsem prvně na vodu. Cestě předcházelo razantní vyházení z batohu téměř všeho, co jsem si pracně sbalila. Se slovy vykonavatele – třídiče: „Tak tohle do barelu nenarveš!“ mi neprošlo ani náhradní oblečení, natož hrnek na kafe. Nadupanou lékárničku a Crohna jsem teda s sebou vezla, evidentně měl silnější hlas, ten se na hromadu s nálepkou „přebytečné“ odložit nenechal. Asi si mylně vyložil moji touhu konečně ho „poslat k vodě“.

Střih. Stavíme stan. „Jak to držíš?… Kde to stojíš?… Musíš to vzít z druhé strany!… Přitlač!… Takhle nepůjdeme spát ani do rána…!“ Ukoptěná odcházím do umýváren, hodit si relaxační sprchu. Možná jsem si měla spíš hodit mašli. Vysvléknu svršky i spodky a hledám odkládací plochu nebo aspoň háček pro bílé tričko a béžové kraťásky – i při sportu lze vypadat k světu! Objevím rozvrzanou židli a zajásám. Vyberu si volnou kóji, do zásobníku na mince vhodím desetikorunu a těším se pod proud horkého vody. Napěním se od hlavy k patě, a protože nejsem troškařka, vezmu to i s hárem, dlouhým do půlky zad. Prima, aspoň něco jde dobře! V tom zaslechnu štěkot a křik. Do umývárek se vřítí pudl v rauši a za ním v ještě větším jeho panička. Oblečení končí na mokré rozbahněné dlažbě. Zatímco pejskařka dobíhá svého hafánka, který si radostně pohrává s mým šatstvem, mne doběhne vyčerpaný kredit na vodu. Ještě krásně našamponovaná jsem teprve až teď pořádně namydlená. A teprve až teď se už nemohu dočkat dobrodružné noci v kempu, a ještě víc svojí velké premiéry, parného dne na Vltavě!…

Ano, začátky mnohdy bývají těžké a plné nečekaných zvratů. Budeme-li však vytrvalí, a brát příchozí události s humorem, teprve pak můžeme být odměněni vzrušující a krásnou plavbou. Nejen na lodi, ale také tou na vlnách života.

Krásné letní dny všem a „ahóój!“…

Na úplný závěr ještě předávám osobní zkušenost a důležitou radu začínajícím příznivcům vodáctví – nikdy, ale opravdu nikdy, nevolejte na ostatní vodáky „Dobrýý deen!“ 🙂

 

Foto: archiv Evy Havlíčkové

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!