Přátelé chvátám, chvátám… #nechbroukažít

… nemám chvíli klid. Já tam, já tam dávno už měl být! Stěžoval si už před lety chvátající brouk Kvapník v Příbězích včelích medvídků.

Tehdy jsem ještě netušila, jak smutná realita to může být. Spěcháme totiž snad úplně všichni, vždy a za každou cenu. Za cenu zdraví, tělesného i duševního, na úkor radosti vlastní, i ostatních. Na obětní oltáře pak padají nejen sami spěchající, ale většina mezilidských vztahů, příjemné zážitky a čas. Ne ten, který neustále naháníme a stále nám chybí, ale ten, který tím vším blázněním, dnes snad již moderním trendem, zabijeme osobně a už docela.

Není spěch jako spěch. Ano, všichni máme povinnosti. Někdo více, někdo méně. Nad sebou vztyčený kárající prst hořících termínů a zároveň k dispozici den, který má „jen“ 24 hodin. K tomu bychom se měli ještě minimálně najíst, napít, vlítnout do sprchy a aspoň pár hodin dát spánku. Musíme se postarat o sebe, o rodiny, vydělat peníze na veškeré živobytí a požitky, řídit firmy i zeměkouli… To vše beru. Ale co neberu a co mi dělá vrásky je, jak se lidé vzájemně víc a víc odcizují. Nemají čas na sebe, natož na svoje nejbližší, na kamarády, přátele… A nedej bože na další bytosti, které by pozornost potřebovaly a ocenily. Jako kdyby nechvátat a nenechat se štvát jako při honu byla hanba. Ukazatel neschopnosti a lenosti.

Jistě, spěchejme, doba si to žádá. Dělejme to však s rozumem a s rozvahou. Má-li to skutečný smysl. Rozlišujme, kdy spěchat opravdu musíme a kdy už jen máme pocit, že musíme, nebo že bychom aspoň měli, případně se za spěch mohli bezpečně schovat. A dělejme si mezi tím vším kalupem a sprintem přes překážky pauzy. I běžec na dlouhé tratě občas musí popadnout dech. A až ho popadneme my, nezapomeňme minimálně říci těm dalším chvátajícím kolem nás, že nám na nich záleží. Že je máme rádi, a kdybychom je ztratili, nepředstavitelně by nám chyběli. Bylo by dobré dát si to vzájemně najevo, dokud je ještě čas. Čas? Dobře, dejme si to znát, dokud ještě není pozdě.

 

„Čas není žádná dálnice mezi kolébkou a hrobem, nýbrž místo k zaparkování na slunci.
Dnes žít! Dnes se smát! Dnes se radovat!“
~ Phil Bosmans

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“
~ Jan Werich

 

Foto:  pixabay

Picture of Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ