Pravidelný výzkum CVVM v září 2020 zjišťoval názory české veřejnosti na zřizování praktických a speciálních základních škol, základních škol s rozšířenou výukou a víceletých gymnázií. Dále zjišťoval názory na to, zda by se děti se zdravotním nebo mentálním postižením, děti z chudých rodin či naopak z těch bohatých, děti cizích státních příslušníků, romské děti a ty mimořádně nadané měly vzdělávat v běžných třídách. Více než dvě třetiny dotázaných byly pro to, aby se děti s tělesným postižením v běžných třídách učily, u dětí například se zrakovým a sluchovým postižením už pro zařazení do běžných tříd uvedlo ano 11 procent a spíše ano 29 procent respondentů.
Ředitele prestižního ostravského Wichterlova gymnázia Jana Netoličky jsme se zeptali nejen na to, co říká výsledkům výzkumu, ale i na zkušenosti se vzděláváním dětí s tělesným nebo mentálním postižením i žáků s mimořádným nadáním v běžných třídách.
Na gymnáziu budete mít asi trochu jiné zkušenosti než třeba na základní škole ve vyloučené oblasti. Ale i vaše gymnázium děti se zmíněnými druhy postižení navštěvují…
V našich třídách máme kolem osmi až devíti studentů s různými druhy postižení. Já jsem na pozici zástupce a později ředitele gymnázia 14 let. Musím uvést, že už před deseti lety jsme u nás měli dva žáky na vozíčku. A dávno předtím, než byla zavedena inkluze, jsme je standardně přijali a nastavili jim podmínky, za kterých mohli studovat. Oba tehdy měli osobní asistenty, což je něco jiného než současní asistenti pedagoga. Ti jim pomáhali s dopravou do školy i s tím, aby se dostali do šaten a do tříd. Jeden z těch chlapců nebyl schopen psát, takže mu asistent dělal veškeré zápisy. Bylo to poměrně složité, ale upozorňuji, že inkluze není jen záležitostí posledních let. Je pravda, že pokud chtěl žák navštěvovat běžnou školu, musel si zařídit asistenta sám. Ale i škola se snažila vycházet vstříc a například nechala s využitím peněz z evropských grantů postavit bezbariérový výtah.
Zmínil jste, že na pozici zástupce, později ředitele školy působíte 14 let. Změnil se za tu dobu vztah zdravých studentů k těm, kteří se potýkají s různými typy postižení?
Nevybavuji si, že by přístup našich studentů byl vůči handicapovaným někdy nevstřícný. Je však třeba upozornit, že naši studenti jsou už v určitém věku, většinou jde o děti, které mají vyšší sociální zázemí, vyšší sociální inteligenci a přijímají své spolužáky s různými druhy postižení velmi dobře. Podstatně jiná může být situace na základní škole, kterou navštěvují děti v takzvaně vyloučené oblasti.
Vaši školu navštěvují žáci s tělesným, sluchovým, stejně tak i se zrakovým postižením. Je jasné, že se dopustíme zjednodušení, ale dá se říct, kdo z nich to má nejtěžší?
Odpovím hned, že nedá, a vysvětlím to. Máme sluchově postiženého žáka. Vzhledem k tomu, že ve třídách samozřejmě probíhá sociální interakce, tak to má složitější než ten, kdo je postižený tělesně. Záleží samozřejmě na míře postižení. Dobře je to vidět například u zrakového handicapu. Pokud má někdo lehčí zrakové postižení a stačí jej posadit do první lavice a připravit mu text s větším písmem, tak to má určitě snazší než někdo, kdo nevidí vůbec a potřebuje texty v Braillově písmu. To jsou věci, které jsou nějakým způsobem dané a my se je snažíme řešit tak, abychom žákům s tím výraznějším postižením vycházeli vstříc. Daleko důležitější je už zmíněná sociální interakce. To, jak se žáci dokážou zapojit do dění ve třídě, jak se projevují, ostatní vnímají mnohem více než postižení jako takové. Pokud jsou to žáci přátelští a snaživí, v žádném případě nemají problém fungovat s ostatními a jejich postižení nehraje žádnou roli. Třída je přijme a snaží se jim pomáhat.
Pokud je ale někdo, řekněme, méně sociálně obratný a kamarády si hledá jen obtížně…
I tady existují rozdíly. Pokud je to žák snaživý a hodný, ale nedokáže třeba navazovat vztahy, i tady máme zkušenosti, že se mu ostatní snaží pomáhat. To však platí do doby, než třída vycítí, že se žák s určitým postižením pokusí svého postavení zneužívat. Pak mohou nastat určité třecí plochy. Takovou situaci se snažíme v rámci našich možností řešit. Samozřejmě ve spolupráci s rodiči, někdy se to podaří, jindy je zapojení žáka do kolektivu obtížnější. Ale do takové situace se může dostat i žák bez postižení, není to zdaleka jen problém handicapovaných.
Jak důležitou roli sehrávají asistenti?
Musím upozornit, že se bavíme v rámci inkluze o asistentech pedagoga. Nejsou to asistenti žáků. Náplň jejich práce se odvíjí samozřejmě od druhu a závažnosti postižení. Obecně platí, že asistent poskytuje pomoc žákovi s postižením, aby samotný pedagog mohl naplno věnovat pozornost zbytku třídy. Někdy tomu může být naopak, učitel žákovi s postižením něco vysvětluje a asistent pedagoga v té chvíli může pracovat s třídou. Tady občas trochu narážíme na to, že někteří rodiče mají u svých dětí vysoké ambice a požadují, aby se asistent věnoval jenom jim. Znovu upozorňuji, že to není asistent konkrétního žáka, ale asistent pedagoga pro celou třídu. Takže platí, že pokud jsou ve třídě žáci, kteří vyžadují zvláštní pozornost pedagoga a ten asistenta k dispozici nemá, tak je prakticky nemožné, aby dostatečnou pozornost věnoval i dalším žákům.
Na vašem gymnáziu studují i žáci s poruchami autistického spektra. Jak se vám daří zapojovat je do výuky?
Ano, žáky s poruchami autistického spektra na naší škole máme, v jejich případě je tato porucha paradoxně spojena často i s vyšší inteligencí. Takže se nám s nimi, až na jednu výjimku, kdy se nám žáka dařilo zvládat trochu obtížněji, podařilo navázat úspěšnou spolupráci a s využitím správného přístupu pedagogů i velmi dobře studují. Osvědčil se nám přitom otevřený přístup, ostatním žákům ve třídě jsme vysvětlili, jakým postižením jejich spolužák trpí, že je také obdařen mimořádným nadáním. Takže to v praxi většinou probíhá tak, že třída toleruje případné nedostatky spolužáka a dokáže zároveň využít i jeho mimořádného nadání.
To zní až idylicky…
To, je samozřejmě podmíněno tím, že žák nepřekročí určitou mez, kterou jsme si označili jako pravidlo semaforu. Když se například v průběhu hodiny zvedne ze židličky a jde k oknu, asistent jej s citem přivede zpátky. Nepřekročitelná pravidla znamenají ekvivalent k situaci, kdy člověk přijde na křižovatce k semaforu a svítí červená. Jednoduše musí zastavit, nebo ho přejede auto. Ve třídě to platí také. To znamená, že pokud by například žák fyzicky napadl učitele či jiného žáka, tak to tolerovat nemůžeme.
Už zmíněný výzkum se věnoval i tomu, jak rodiče vnímají působení mimořádně nadaných dětí ve třídách. Více než dvě třetiny respondentů odpověděly, že tyto děti do běžných tříd patří. Jaký je váš názor?
K mimořádně nadanému žákovi přistupujeme individuálně. Snažíme se mu umožnit, aby talent mohl rozvíjet a uplatnit. Spolupracujeme s univerzitami, mimořádně nadané žáky kontaktujeme s osobnostmi, které je mohou posunout. Máme i projekt pro nadané žáky, nazvaný Škola je nám malá. Uvědomujeme si, že takovým žákům musíme pomoci. Na druhé straně však platí, že i tito žáci budou muset fungovat v reálném světě, a my se je snažíme naučit v tom světě žít. Nemalou pozornost věnujeme i formování jejich morálně-volních vlastností, třeba jak být součástí týmu. Takový přístup k mimořádně nadaným žákům je prospěšnější než budování speciálních tříd pro ně. Mám obavu, že právě zmíněný sociální aspekt by v takových třídách plných mimořádně nadaných jedinců naplněn být nemusel.
Období pandemie koronaviru a karanténních opatření, která uzavřela i školy a převedla výuku do distanční podoby, platí momentálně pro všechny žáky a studenty. Jak se s ní vypořádávají právě ti s různými druhy postižení?
Možná to zní jako paradox, ale zatím zásadní problémy nevnímáme. Pro většinu žáků s různým postižením je samostudium výhodnější než ve škole. Žákům s poruchou autistického spektra umožňuje pracovat samostatně, což jim naprosto vyhovuje. Dětem se sluchovým postižením učitelé posílají materiály, třeba videonahrávky si mohou doma i zesílit. Naše asistentka jim je rovněž k dispozici. Snažíme se řešit i situaci žáků, kteří mají potíže se zrakem. Samozřejmě se v jejich případě neobejdeme bez spolupráce s rodiči. Zásadou, kterou i při distanční výuce prosazujeme, je individuální přístup ke každému. Ten jsme ovšem na našem gymnáziu využívali dávno před koronavirem i dlouho před zavedením inkluze.
Foto: Pixabay
