Neviditelná výstava nechce zmizet z povědomí lidí

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Neviditelná výstava názvu navzdory neplánovala nebýt vidět. Letos se ale kvůli koroně musela návštěvníkům podruhé uzavřít, a to už bude na české scéně brzy deset let. Místo, které je svou polohou i konceptem jako stvořené i pro školy a turisty, tak přichází o stovky lidí denně, a tím o nemalý příjem. Čelí tomu kampaní na HitHitu „Zachraňte Neviditelnou výstavu“, kde se zatím z požadované částky čtvrt milionu podařilo vybrat 194 266 Kč.

„Je to takový závod s časem, protože z důsledků jarní vlny, kdy jsme byli zavření šest týdnů, jsme se sotva vzpamatovali,“ říká průvodkyně Jana Moravcová. „Výpravy i turisti totiž tolik nechodili, ani když už bylo otevřeno, a my tak vyčerpali rezervy,“ dodává s tím, že i přes benevolenci města coby pronajímatele prostor dluh na nájemném roste. Z akce na HitHitu byla zprvu rozpačitá, chtěla by se udržet nad vodou jinak, jenže není jak. Pocit žebrání ji přešel, když zjistila, kolik lidí jim drží palce, pomáhá jim a šíří povědomí o výstavě dál. „Za deset let se z mnohých návštěvníků a lidí kolem výstavy stali přátelé a teď je to znát.“

Neviditelná výstava však na cílené reklamě nestavěla nikdy. Kromě stálých webovek, profilu na FB a pár plakátů po Praze ji sem tam prošel někdo z médií, kdo pak udělal článek nebo reportáž. Výjimkou byl v jejích začátcích hodinový pořad na Country Radiu. „Když sem přijde někdo, kdo se o nás dozvěděl z médií, je to fajn. Ale co je to proti rodince, která se sem přiřítí s tím, že jí už dva dny o výstavě nadšeně vypráví babička,“ směje se Jana. Právě díky ohlasům návštěvníků se Neviditelná výstava průběžně rozrůstá o další „neviditelné aktivity“, aby se nenudili ani ti, co se rádi vrací nebo pro které by klasická prohlídka nebyla.

Klasická, ale nikdy ne stejná

V klasické prohlídce čeká návštěvníka hodina ve tmě. „Nenabízíme už hotové, předžvejkané informace, ale autentický a osobní zážitek. Návštěvník se v menší skupince hodinu projde tmou, zakusí různé situace a všechno to na něj nějak zapůsobí,“ vysvětluje Jana s tím, že veškeré dojmy pak může sdílet jak s ostatními, tak přímo s nevidomým nebo těžce zrakově postiženým průvodcem. „Když se člověku vypne vnímání zrakem, které zabírá osmdesát procent všeho smyslového, najednou se mu vnímání roztříští na střípky, kousky toho, na co se dá například sáhnout nebo zaslechnout. Nic rázem není dané beze zbytku, celek si podle svých zkušeností skládá člověk sám. A domýšlet se je drsný.“

Jana tak často odpovídá na otázky, jak se dá naučit rychle se zorientovat v prostoru, jak vnímá hloubku a výšku, jaký smysl pro ni má cestování nebo například umění. „Profesor filozofie Petříček byl nesmírně zasažený tím, že nemůže hned poznat umělecká díla, jiná návštěvnice si například uvědomila význam lidského doteku, respektive to, jak málo ho používáme coby zdroj informací o našem okolí.“ Každá prohlídka je tedy jiná nejen skladbou lidí a průvodcem, ale i chutí se do nabízeného plně ponořit a případně se doptat.

Návštěvníci se mohou na Neviditelnou výstavu objednat (tedy rezervovat si termín), nebo přijít z ulice. Před prohlídkou si do skříněk odloží vše, za co by se mohli zachytit nebo co svítí a bliká (kabelky, batohy, hodinky, mobily), a začnou v osvětlené místnosti, kde se dozvídají o životě beze zraku – zkouší si různé hmatové hry nebo pomůcky včetně bílé hole. Pak pokračují už ve tmě a s průvodcem procházejí jednotlivé místnosti, které mají evokovat běžné životní situace (doma v bytě, venku na ulici a v přírodě, v galerii, na baru). Kromě předmětů kolem se občas změní i povrch pod nohama, nic nebezpečného je však nečeká a na vše je průvodce upozorní předem. 

Něco neviditelného navíc

Chodí se ve skupinkách po maximálně osmi lidech. Na výstavě je vždy někdo, kdo mluví anglicky, ale prohlídku lze po objednání mít i v ruštině, francouzštině a španělštině. Kvůli prostorovému uspořádání není Neviditelná výstava přístupná lidem na vozíku (některé vchody jsou příliš úzké, trasa je na jednom místě záměrně více bariérová), lidem s holemi a berlemi (chybí jim „třetí ruka“, kterou by zkoumali exponáty), lidem s těžkým postižením sluchu (výstava obsahuje i důležité zvukové vjemy) a lidem s klaustrofobií. „Na recepci nebo s průvodcem se dá leccos domluvit. Pokud zjistíte, že prohlídka pro vás není, nic se neděje, průvodce vás vyvede bezpečně ven.“ Po skončení prohlídky můžou návštěvníci zůstat v osvětlené části.

„Kvůli pevně danému architektonickému uspořádání nejde měnit exponáty a styl, ale přibývají aktivity na světle nebo ve tmě. Speciální prohlídky tak můžeme prodloužit nebo zkrátit, určit jen šestičlenné skupince nebo návštěvníky nechat víc napospas sobě samým,“ popisuje Jana. Pro malé děti a předškoláky je ideální Pohádková prohlídka (děti v ní pomáhají plnit úkoly bytostem z pohádky). Matadorům je naopak určena devadesátiminutová Prohlídka pro pokročilé (návštěvníci se při ní mají chovat jako doma – sami uklízet, nakupovat a podobně). Větší skupinky a firmy docení teambuilding, který lze sestavit na míru. Pro fajnšmekry je tu ještě ochutnávka maďarských vín nebo prohlídka spojená s tříchodovou večeří (vše samozřejmě ve tmě). 

Zprostředkování zážitku ve tmě nabízejí i jiné organizace, ale Neviditelná výstava je svým pojetím jedinečná, stejný koncept mají v Budapešti a ve Varšavě. „Náš Neviditelný bar je vlastně taková Kavárna potmě od Světlušky,“ odpovídá Jana šibalsky a se zjevnou nadsázkou na velmi častou otázku. Cíleně spolupracují s výrobci pomůcek pro zrakově postižené a přímo na půdě Neviditelné výstavy vznikl nadační fond Krasohled, který pomáhá vzdělávání dětí zrakově postižených rodičů.

Průvodcovská filozofie

Průvodkyně Jana Moravcová vystudovala bohemistiku a filozofii, zvažovala, že bude učit. Cestu jí ale zkřížila dávná spolužačka, která jí řekla právě o Neviditelné výstavě. Jana je v týmu průvodců téměř od počátku, příští rok v květnu to bude deset let. Je nevidomá, zůstal jí světlocit, má vodicího psa, pracuje na půl úvazku „Začátky valné nebyly, mně trvá, než se někde rozkoukám, potřebovala jsem zpětnou vazbu. Čím dál víc si o sobě myslím, že jsem introvert,“ přiznává Jana. Díky výstavě se zamilovala do španělštiny, v níž teď i provází, samozřejmě kromě angličtiny a češtiny. 

Ne, nevadí jí říkat dokola to samé, snaží se zkrátka zprostředkovat a popsat ostatním něco, co do puntíku popsat nejde. Obohacuje ji být u toho, když si návštěvníci na něco přijdou. Stereotyp nehrozí, jak návštěvníci, tak sami zaměstnanci jsou různí – pohledem na svět, elánem, věkem nebo vzděláním. Někdy má Jana pocit, že věci příliš zlehčuje nebo zjednodušuje, jindy že z ní nic nevypadne. 

„Tahle práce mě překvapuje, baví a proměňuje. Jasně, něco drhne, ale díky ní jsem jistější a přemýšlím o sobě i světě kolem trochu jinak,“ říká Jana s tím, že by k tomu dospěla i jinde, ale tady je to velmi specifické a silné. „Mrzí mě jediné – že jsem si tohle nezažila ještě předtím, než jsem dopsala diplomku z filozofie,“ rozesměje se.

Nakonec však zvážní. „Nerada bych o tuhle práci přišla. Vím, že v Maďarsku jsou na tom teď s covidem podobně. My vyhlížíme, kdy budeme moct otevřít. Peníze jsou jedna věc, ale byla by škoda zmizet z povědomí lidí.“

Neviditelná výstava staví na autentickém prožitku ve tmě, malá skupinka (zdravých) návštěvníků prochází se zrakově postiženým průvodcem prohlídku a zakouší v ní běžné životní situace, samozřejmě bez spoléhání se na zrak.
Kromě klasické prohlídky jsou zde i prohlídky speciální, výstava je svým formátem ideální také pro školky a školy, firmy a turisty.
Formát výstavy vymysleli v Maďarsku, konkrétně v Budapešti, stejná výstava je také ve Varšavě, ve Stockholmu se neujala. V Praze bude slavit příští rok desetileté výročí.
V Praze má Neviditelná výstava sídlo na Novoměstské radnici, ve všední den je přístupná od dvanácti do osmi večer, o víkendu od deseti do osmi večer. 
Pražský tým tvoří na dvě desítky zaměstnanců, většina z nich nevidomých nebo těžce zrakově postižených. Vybraní průvodci mluví anglicky, rusky, francouzsky a španělsky. 
Letos má výstava už podruhé nuceně zavřeno, prostředky na provoz tak vybírá na serveru HitHit.
Informace o Neviditelné výstavě najdete na www.neviditelna.cz a na profilu na Facebooku.

Foto: archiv Neviditelné výstavy a Jany Moravcové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!