Podzimní doba je časem sklizně naší úrody. Sklízíme produkty, které jsme zaseli, aby nám předaly slunce a výživu, jež do sebe v době růstu a zrání přijaly. Nejinak je tomu i v životě.
Když přichází určitý věk, podzim našeho života, také sklízíme, co jsme zaseli. Třeba jistou moudrost a přátelství, získané za produktivních let. Pro někoho je to doba žní. Tedy doba nadbytku, kdy nám vztahy, které jsme rozvíjeli po celý život, přinesou pocit milovanosti a radosti. Nebývá to však u všech lidí stejné. V této době, kdy jsme kvůli pandemii nuceni žít izolovaněji, se na mě obrací více klientů, kteří pociťují samotu, prázdnotu. A s dalšími omezeními ještě s větší intenzitou. Nejen psychologové vědí, že listopad bývá pro některé lidi dobou depresivních nálad a většího negativního ladění.
Nastává doba adventní. Já ji beru jako čas zklidnění po sklizni. Čas, kdy se věci uzavírají a kdy se nabírá síla na další jaro. Tedy i čas pro SEBE. Třeba pro pohodové aktivity, které jsme si nechávali právě na tento čas.
Bohužel žijeme v době, kdy jsme bombardováni reklamou, co si máme koupit, abychom byli trendy. Že musíme mít další věci, které již máme. Jsou už přece zastaralé. A sklady obchodníků tak plné! Že musíme obdarovávat blízké. Čím více, tím lépe! Ať jsou čísla z prodeje v posledním měsíci roku vyšší než loni! Sice žijeme v míru, ale konzum nás atakuje nyní koncentrovaněji a řekla bych i sofistikovaněji. A buď podlehneme, nebo v sobě najdeme sílu a odoláme.
Mé poradenství probíhá tento rok více v online režimu. Nejčastěji řešíme problémy s určitou prázdnotou v sobě. Pocity nenaplnění, které jsou podpořeny dopady pandemie. Schválně nepíšu vládními opatřeními, protože ta jsou až reakcí na vzniklou situaci. Tím víc má nově koupený výrobek šanci uspět a zaplnit prázdnotu. Ale tu nám žádný materiální produkt nadlouho nezaplní. Chvíli se pokusí vyplnit hluchý prostor a navodit emoci radosti. Po čase, často velmi brzy, vyprchá. Přidává se i pocit vystřízlivění, že se ty peníze daly využít lépe. Tu prázdnotu v nás však můžeme vyplnit MY SAMI.
Proč nezkusit vyhradit si trochu času na „setkání“ s milovanými osobami a přáteli po telefonu či napsat dopis? Potěšit tak způsobem, jak jsme to dělávali. V době, kdy nebyly dnešní technologie, tehdy nepředstavitelné. Já jsem z generace, která doma neměla telefonní linku, tedy žádný telefon. A když jsme chtěli mluvit s bratrem, který cestoval domů ze střední školy na Slovensku, stáli jsme ve frontě na poště a čekali na spojení. Až budeme moci vstoupit do neodhlučněné kabinky a pár (opravdu jen pár) minut si vyměnit nejdůležitější informace o vlakovém spojení a času příjezdu. Staršího sourozence jsem pozdravila dvěma větami, přesto to pro mě bylo velké! Nebo jsme psali dopisy, hodně dopisů. A pak čekali na odpověď. Mělo to své kouzlo a jistou osobní energii. Kdy jste naposledy napsali blízkým osobám dopis? K jeho napsání můžeme vést i děti. Co kdyby byla wifi vypnutá?! Obdarovaný zase zakusí ten zvláštní pocit, který přináší rozlepování obálky osobního dopisu. Ne nějaké psaní z banky, pojišťovny či SIPO. Navíc se o vás něco dozví a potěší ho pár přejících řádků.
Napsání dopisu navrhuji asi i díky své diagnóze, která je spojená s limitem života na této planetě. Vědomě si vážím každé chvíle, kdy tu mohu pobývat. Snažím se, aby mé žití bylo opravdu autentické. Je škoda vynakládat čas na hloupé věci, když je limitovaný. Možná i proto jsem stále zarytějším odpůrcem sms zpráv na adventní čas, pak stovek zpráv na vánoční svátky, často psaných odesílatelem na Štědrý den dopoledne celému telefonnímu seznamu najednou a podepsaných i rodinnými příslušníky, které jsem nikdy neviděla a ani je neznám. A vzápětí mi to samé přijde ještě na Silvestra. Vážím si zájmu a času, který mi opakovaně tito pisatelé věnovali, aby mi upřímně neosobně popřáli! Upřímné mi to však nepřipadá, když mi to přejí ještě v dalších aplikacích a mailech, osobních i pracovních. Přitom celý rok jsem těmto lidem ukradená a žádný kontakt spolu nemáme. Tato doba je přitom především časem rodinných setkání, bilancování a zklidnění.
Při své poradenské praxi zjišťuji, že podobné vnímání má stále více lidí. To, co bylo kdysi milým zpestřením, je nyní obtěžující. A nevyváží to ani deset slok vánočních básní neznámého autora, které přicházejí postupně od různých pisatelů. Lidé si nepamatují, jak dlouhé přání jste jim napsali, ale jak se s vámi cítili. Zkusme se na chvíli zastavit a přemýšlet. Třeba nad tím, že i když se cítíme sami a prázdní, můžeme v této době udělat radost druhým. A tím i sobě. Ale upřímně, autenticky. Napsat pár řádků s osobním přáním nebo zvednout telefon a svým milým zavolat. Říci něco osobního. „Právě na vás myslím. Chtěl(a) jsem vás slyšet a popřát vám…!“ Třeba z toho bude potěšující osobní rozhovor.
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
