Právě jsem se vrátila z výletu s kamarádkou a ptám se: Co ve skutečnosti znamená být normální? Jsme šílení my, nebo tato společnost? Jak vlastně

Čas vlahých večerů, hudebních festivalů, optimismu, čas svobody a radosti: léto se pomalu blíží a já se ho nemůžu dočkat. Odjakživa jsem toto období milovala.

Letos mi bude třicet. A jsem v bodě, kdy se rozhoduji, jak dál. Bilancuji. Ohlížím se za uplynulými deseti lety, kdy začala moje dospělost. Stihla

Na poslední terapii jsem s psycholožkou řešila, jak vnést režim do běžných dnů. Jelikož pracuji z domova, mám organizaci svého času výhradně ve své (bez)moci.

Před pár dny (shodou okolností na tátovy a tetiny narozeniny) to byl přesně rok, co moje máma zemřela. Nebylo to tak smutné, jak jsem čekala;

V poslední době se mi vrátil jeden pocit; možná vlastní hrdost? Uvědomila jsem si, že se chci (opět) starat především sama o sebe. Nutno dodat,

Pózor! Hezky na značky, paty k sobě, špičky od sebe – i takto, přeneseně vzato, jako baletky a baleťáci se občas stavíme do latě, čelem

Přemýšlím, na jaké téma zvolím tento sloupek, a vzpomenu si na nedávný večer, kdy jsem otevřela soubor se svými – k mému údivu – už

Moře pocitů again. Dovolená ve Španělsku mi skončila a já mohu se zadostiučiněním konstatovat, že všechny mé obavy byly zbytečné. Bála jsem se především předcestovní

Moře. Symbol svobody, krásy a nespoutanosti. Zítra mám odlétat do Španělska na dovolenou a chytá mě trochu (trochu víc) předcestovní úzkost. Aby toho nebylo málo,