„Ahoj, ležím v nemocnici, klepla mě pepka.“ Jdu za ním hned, než ztratím odvahu.

Připravuju si neutrální témata. Počasí. Léto. Sluníčko. Kytičky. Dovolená.  Plavky.

Mám to. Neurologie.

Vlezla jsem do pokoje s úsměvem přes celou hlavu a okamžitě mě zavalil pocit viny, že jsem naživu.

Do prdele. Věkovej průměr celého pokoje je sedmdesát plus, přitom jemu je tak o třicet míň.

Otočí se na mě, našedlej a trochu pomačkanej, s neznatelně povislým koutkem. Nerozumím mu.

„Nazdar, chlape, nekuňkej, takhle se vítají dámy? Co se ti stalo, jak je ti, bolí to?“

Mám miliony otázek a on pokroucenou ruku, nohu, modřiny, chodítko. Tabulku s příjmem a výdejem tekutin, bažanta, misku nahnilejch banánů a divně barevnej nemocniční čaj. Nesedám si, bojím se, že budu moc naměkko. Takže postávám zapřená o čelo postele, dívám se na něj i po místnosti a povídáme si.

O tom, jak se on, úplně zdravej kluk, najednou nedokázal zvednout a zkoordinovat končetiny. O tom, co se dělo, když jsme se neviděli. O tom, jaký tohle mělo být odvazový léto. O tom, kolik měl práce a jak se těšil, až… Zvolní a leccos vypustí.

„Jeden zazobanej kámoš mi slíbil Maserati, když se postavím na nohy.“

Nezávadný témata, Helí, znáš se. Hlavně žádnej názor. Pozdě.

„Paráda. To tě asi lízlo málo, ne? Ledva se rozhejbeš, hned si sedneš za volant a možná se přizabiješ. Je libo nějaký jiný oddělení? Na pitevně jsi ještě nebyl.“

Dívá se na mě jak na televizi a začne se smát. „Vždycky jsem si ho přál.“

„Jo. Do Prahy jak dělaný. A jak ti to bude slušet, když do něj polezeš a potáhneš nohu za sebou.“

Řehtá se, až se peřina natřásá, hurá! „Co navrhuješ?“

„Prodat výhledový Maserati  a koupit si statného ošetřovatele a hodiny v tělocvičně?“

„No, zatím mi musí stačit sestřičky a chodítko. Už jsem se byl projít na chodbě. Akorát jsem zatím nejistej. A musím se moc soustředit. To asi znáš.“

„Já?! Nikdy. Nejistá jsem byla, jen abych se tě kdysi mohla legálně držet za ruku v lesích.“

Kecám a víme to oba.

„Rozchodím to. A zas budeme samej výlet, neboj.“

Nepochybuju. Chodítko do Maserati nenacpe. Navíc jestli bude zkoušet fušovat do něčeho, v čem mám mezi námi dvěma monopol já, dorazím ho sama.

Roberte, pamatuj si to. A makej!

 

Foto: Pixabay

Picture of Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ