Je to dávno, kdy jsem prožila třeba jen den bez bolesti. Někdy ji dokážu na pár chvil ignorovat, rozdýchat, rozchodit, někdy zaspat. Když už fyzické trápení trvá a vysiluje moc dlouho, přestěhuje se ta bolest i do duše. Tam se ji taky snažím ignorovat, rozdýchat, rozchodit, občas zaspat. Oba druhy bolesti pak ještě přesmát, přemluvit nebo přebrečet a překřičet. Rozmazlit se. Umoudřit se. Ještě raději přetavit v něco lepšího.

Knih a rad jak na to mám už načtených spousty. Nefungují vždy. A můžete život milovat sebevíc. Prostě sevře a nepustí.

Prý na to vůbec nevypadám, že mi něco je. Rozhodně ne nic „vážného“. Aspoň že tak. Může se to zdát povrchní, mělo by mi to být asi fuk, ale není. V dobách, kdy jsem „na to“ vypadala nepřehlédnutelně a v praxi už nezabíralo ani moje motto „Když tvé tělo nemůže, Dermacol ti pomůže“, jsem se trápila snad ještě víc. Přála jsem si, aby se mi z obličeje vše ošklivé přestěhovalo jinam. Tak se stalo. Výhra to není. Kdo mě podrobně nezkoumá, neví. Na první dobrou jsem ráda, ale ať člověka někdo zkoumá, nebo ne, je na to nakonec stejně sám. Ne ve zlém, prostě si ty trable musí odžít. Každý. Srovnat se… Pod koberec je stejně nezamete. Pokud přeci jen, chuchvalce se nabalí a kdo to má pak uklízet!

Lékaři pomůžou, nebo ne. Když ano, je to většinou jen na chvíli. Nerozumím rozmarům svého těla já, natož někdo jiný. Sem tam se tak tváří magnetická rezonance a „cétéčko“, ale nakonec je stejně moje orgány převezou. Co by se měly někomu předvádět a odhalovat? Nechají si nejhlubší tajemství pěkně pro sebe! A holka, poraď si… A když už nezvládáš, znovu zkus chirurgii, gastro, imunologii, revmatologii, kožní, oční… Máš babu!

Opět se mi vybavuje skvělý nadčasový muzikál Jesus Christ Superstar. Hlavní postava nevydrží nápor marodů v agonii škemrajících o úlevu a uzdravení, až se na ně zoufale rozkřičí: „Je vás mnohem víc, než dá se zvládnout, na to sám nestačím, nechte mě být! Uzdravte se sami!“ Možná na tom něco je… Budu na to asi taky muset přijít sama. Nějak. Zatím nevím přesně jak, ale zkusím to. Sevřu a nepustím.

Lékař k pacientovi: „Tenhle lék vám moc nepomůže, ale jeho vedlejší účinky učiní váš problém malicherným!“ 🙂

 

Foto: Pixabay

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!