Snad každý si občas přejeme, aby vše, nebo aspoň něco, bylo jinak. Je na nás, jak s tím naložíme. Buď je nám přáno a kombinací příznivých vnějších podmínek s vlastní houževnatostí se změna podaří, nebo se přání musí na nějaký čas založit do šuplíčku „zkusím to příště“. Pak jsou situace, kdy se můžeme stavět na hlavu a skálou stejně nepohneme, maximálně si u toho ještě ublížíme.
Dle nátury buď budeme žehrat na osud a špatně rozdané karty, litovat se a dštít kolem sebe síru a špatnou energii, nebo si vydláždíme vlastní cestu na míru, po které dokážeme jít. Záložní modus operandi. I když třeba ne málo odkloněn od původních snů a plánů. Plány jsou od toho, aby se nejen plnily, ale i měnily, a sny od toho, aby se mohly dál snít. Motivují a posouvají nás dál; ať už ty realizovatelné, nebo ty, které hrneme před sebou a nikdy nevíme, kam a ke komu nás zavedou…
Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že je řehole se takovému přístupu naučit. Když se to povede, pocit je to k nezaplacení. Osvobozující. Rozhodně neberu jako prázdnou frázi, přetvářku a přístup ze zoufalství být pokorná, vděčná za příležitosti a nové alternativy – lana házená k vytažení se z krkolomnosti bytí, nikoli smyčky k oběšení se. Štěstí nemusí být dokonalé, aby to bylo štěstí. Ale kdo našel dokonalost, co to je?
Ať nezůstávám jenom u obecností.
Vždy jsem se chtěla živit a žít tancem, pokračovat ve své vášni a snu, který se mi před onemocněním dařil naplňovat. Záludné může být také pnutí, že už nikdy nebudu takovým přínosem pro společnost, jakým jsou třeba špičkoví kardiochirurgové nebo specialisté na obličejovou transplantaci. Realita je taková, že jsem v invalidním důchodu a pracuji na částečný úvazek jako korektorka a redaktorka.
Je to tak, že mám svoji práci ráda. Pouštět do světa texty bez chyb a vlastními řádky třeba někoho potěšit, navést k zamyšlení nebo činům, není vůbec špatný pocit.
Za profesionálním tancem chodím pravidelně jako divačka. Sem tam sice setřu slzu dojetím i lítostí, ale pak si s patřičnou dávkou nadšení aspoň zatrsám na koncertech a šťastná jsem také. Protože to udělat mohu, zvládnu, třebaže to pak nebývá bez následků na zdraví a od původních představ je to na hony vzdáleno. Nač ztrácet drahocenný vyměřený čas dlouhými úvahami nad tím, co by kdyby.
Na mnohahodinový treking Alpami také už asi nikdy nevyrazím, ale vždyť projít se kolem horského jezera je dar! Místo Pacifické hřebenovky si střihnu letní výlet do Jindřichova Hradce na hudební festival a za památkami – dá mi to zabrat asi tak stejně a na ryzím štěstí to opravdu neubere.
Že jsem vždy chtěla být zdravá, mít úžasného manžela a děti, psy, někde u lesa baráček s krbem a rovnou k tomu kavárnu a být vysoká, štíhlá, opálená krasava s nezničitelným sebevědomím a výkonností růžového bateriového králíčka? To už je další, asi částečně úsměvná, kapitola.
Nakonec co s tím přínosem pro lidstvo? Nejsem možná dle současných měřítek „mega úspěšný jedinec“, ale jsem dobrý člověk. Alespoň v to doufám…
A nebudu, ani nechci, kolem sebe kopat, že mám zdravotní handicap a ostatní mohou více, lépe! Byli tací, kteří svoji šanci vůbec nedostali… Příležitost a radost se dá nalézt i tam, kde by ji někteří ani nehledali, nebo vůbec hledat nechtěli.
– Nesrovnávej svůj život s ostatními. Slunce a měsíc se nedají srovnat. Svítí, když je jejich čas. –
foto: Pixabay
