Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Někteří lidé jsou jako oplatky. Prasklí a polámaní na kusy. Nesmí se na ně moc tlačit, jinak nám zůstanou jen drobky. Tuto trefnou moudrost jsem nevymyslela já, ale slyšela jsem ji ve filmu. Zasáhla mě, protože jsem se už mnohokrát v životě přesvědčila, jak moc pravdivá tato skutečnost je.

Dnešní společnost vyvíjí tlak na výkon, rychlost, mamon, podporuje nastavení buldozerů – hrneme mraky cílů, povinností a nepříjemností před sebou. Probrat se musíme haldami informací a dezinformací, je tedy třeba neustále třídit zrna od plev, být ostražití. Nějak bychom měli vypadat, nějak jednat, také něčeho dosáhnout, něco vlastnit, někam patřit… Ale ne tou přirozenou cestou, aby nám bylo dobře a dobré jsme odváděli, v dobrém žili. Musí to být prostě Top a podle posledních trendů. A když tomu tak není, proč se na to nevykašlat úplně…

Z okolí se na nás zubí většinou buď samá pseudo-dokonalost, nebo naopak padají kopy hnoje. Buď nás z toho bere amok, že nestíháme jít s dobou, že možná ani nežijeme správně, nebo si říkáme, že je něco systémově velmi špatně, a co s tím dál?!

V tom chaosu se často ztrácí pečlivost, zájem, srdečnost, vyrovnanost, tolerance, lehkost a ladnost, pravdivost a opravdovost. Lajdáctví, nerudnost, agrese, touha po moci, prospěchářství a hamižnost, lež a přetvářka s povrchností se usazují na trůn.

Zapomínáme se uvolnit, usmívat, oslavovat život. Vybalancovat lásku k sobě, k ostatním. Míjíme se. Když nás někdo potěší, řekne a udělá něco milého, všímavého a nezištného, zdá se nám, že je to rarita. Zahřeje nás to jako měkoučký svetr a jarní slunce zároveň. To, co by mělo být běžné, stává se výjimečným. Buď se tlačí na pilu, nebo vítězí netečnost. Rovnováha se stala vzácným artiklem.

Vsadí-li nás víc na zdravější společnost, svět, a budeme-li konat podle toho, budeme zdravější také jako individuality. A kruh se zase uzavře, protože jako zdravější jedinci na těle i na duchu dokážeme zlepšovat prostředí, ve kterém žijeme.

Upečeme-li totiž oplatky s láskou, projdou-li laskavýma rukama, rozvoní se do širokého okolí. Zůstanou nerozdrobené na kusy a jejich chuť bude tou nejdelikátnější ze všech…

 

– Na jazyku med, slova jako sníh, v srdci chová jed, klam je ve skutcích. –

– Opravdový přítel je ten, kdo ti nabídne ruku a dotkne se tvého srdce. –

Walther von der Vogelweide (oba citáty)

 

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství.

„Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora