Jako malá holčička jsem v čekárnách lékařů a nemocnic proseděla a mámě na klíně proležela nespočet hodin. Dodnes si pamatuji vylepené plakáty s vyobrazením lidského ucha a motýla, s velkým nápisem „Psst, ticho léčí!“ Nechápala jsem smysl tohoto apelu, když zejména zdravotnický personál práskal dveřmi, křičel přes celou chodbu a obecně všude vládl hluk, chaos a stres.

Velmi brzy jsem však pochopila, že ticho může být blahodárné i zničující, zklidňující i ohlušující, laskavé i výhružné. Také jsem dozrála do jistoty, že kromě ticha je zapotřebí rovněž hudby, aby byl život plnohodnotný, radostný, v některých okamžicích aspoň snesitelný.

Ticho je vzácné. Někdy jej dokážeme nosit sami v sobě dokonce ve chvílích, kdy to všude kolem vře a po klidu není ani památky. Je-li ho naopak nadmíru, je třeba obklopit se výraznějšími zvuky, abychom se nezbláznili. Když už je rozptýlení dostatek, opět se vracíme ke ztišení. Vybalancování vnějších a vnitřních podnětů je pro nás důležité. Naše uši a nervy jsou citlivé.

Je nádherný pocit zajít si na koncert, představení nebo si pustit hudbu ze záznamu, zaposlouchat se do harmonie a energie tónů. Nechat se pohladit slovem a barvou hlasu těch, které máme rádi, je nenahraditelné blaho. Hlas přírody, nerušen rámusem velkoměsta, se vyrovná zázračné medicíně. Zvuky jsou našimi věrnými společníky. Je důležité, jak s nimi nakládáme.

Začala nám doba adventu. Čas duchovních příprav na Vánoce, období rozjímání, dobrých skutků… Nekažme si zbytečně tyto krásné dny hřmotným šílenstvím typu Černý pátek, který se vtíravě protáhl na měsíc a agresivně na nás útočí ze všech stran. Vnímejme kapra stále jako jeden ze symbolů Vánoc, který pokojně a rytmicky vypouští bubliny z tlamičky, ne jako rybu na pokraji nepříčetnosti, která se sama dobrovolně umlátí pro slevy a již od října skřehotajíc vplouvá do našich domácností skrze televizní obrazovky. Význam a zpěv tradičních koled by neměl být degradován ukřičenými reklamními spoty.

Pojďme si každý najít své tiché i melodické koutky a pospolitost, které v nás rozezní akordy pohody, lásky, pochopení, touhy a pocitu štěstí. Vraťme nejen adventu zklidnění, slavnostní náladu a ty správné noty. Protože ticho léčí a hudba uzdravuje…

 

– Lidé jsou jako hudební nástroje; jejich rezonance závisí na tom, kdo se jich dotýká. –

Constancio C.Vigil

– Usebrání je chvíle, v níž se člověk zastaví, aby posbíral ty části svého já, které během dne poztrácel. –

B. Ferrero

 

 

Foto: Pixabay

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!