Tak mám prý začít stupňovat vánoční atmosféru. Jakože sedáme na sáňky, kolekci mezi kolena, vaječňák do ruky a dvě kila mouky do náruče. Pustíme Rolničky, rybí prsty vezmeme v síťovce na výlet Náplavkou. Narazíme sněhule, nos a uši namažem Niveou a při procházce po příbuzných se rozhovoříme o nezbytnosti rodinných pout. Já bych poutala, až bych brečela, aspoň se to ode mě čeká. Ježíšek to vidí. Takže seslal jeho. Tím pádem je on prostě boží, to snad chápete.
A to ještě nezařídil vůbec nic, zkrátka existuje, jen tak zírá a culí se. Což je nakažlivý. Rudnu. Myslím na zeměpis, jaderný odpad a kalení kovů, což by mi v ideálním případě mělo zaručit sexy vrásku, zahloubaný výraz a ocelové nervy. Hm. Mělo, ale nezařídí. Pohled mi jihne, brejle se rosí, půlka vlasů se mi lepí na pusu, zatímco zbytek se nadšením z blízkosti testosteronu ježí. Jsem zoufale nesymetrická, navíc se sukní, která se mi při každém kroku protáčí kolem pasu, takže co chvilku bude pozadí v popředí. Jo, šanci mám. Ale jen v případě, že on je cvok do Rubikovy kostky a rozpaluje ho dávat světu štábní kulturu.
Jelikož jeho názor neznám, jdu štěstí naproti. Koupila jsem si lufu, vyhrabala pleťový krém a nalakovala si nehty. Hotová ozdobička. Ovšem udělala jsem chybu a stoupla si nahá před zrcadlo. Nevím proč, viděla jsem to v jednom americkým thrilleru, asi že se tím dostanu do jiného stavu, zatím jen vědomí. Já se ale nedostala nikam, poněvadž zkoumáním každý hnidy jsem slušně vymrzla a finálním pláčem nad stavem věcí jsem si spustila rýmu. Dobře, můj chlap holt bude rozumnej, není zbytí. Tak velkej zázrak ale asi čekat nemůžu. Tak aspoň přisleplej? 🙂
Asi se zkoumal taky, protože rýmička skolila i jeho. 🙂 Já tak miluju pohádky!
Jenže zatímco v pohádkách je princ zpraven o všech krásách a vlohách princezny, přechytračí rádce, skolí draka, nakloní si půlku lesa a už ze slušnosti zaplane nehynoucí láskou, tenhle Bajaja zjevně zákonitosti nectí. Vášeň projevuje tím, že mi na komunikátor napíše Kuk!, protože času je málo a povinností tolik. Já dumám nad tím, co ve skutečnosti tato šifra znamená (musím tě vidět, jinak umřu), až se šibalsky vytasím s adekvátní odpovědí Baf! (za čtvrt hoďky v kočárkárně). On si ale odškrtne denní příděl kontaktáže a spokojen se svým sociálním a milostným životem se opět zakousne do práce nebo do toho, co vlastně dělá, když nekuká.
Nehodlám se vzdát, rozmluvím ho a rozhejbu, klidná a jemná budu zas až potom. Aby on pobral, že může, víte co, zacílit. Sice nechci netykavku nebo sraba, ale nejistej a nerozhodnej může být kdekdo, obzvlášť tento na pohled emocemi prodchnutý sokolík, že. Začnu tím, že svou denní potřebu deseti tisíc slov stlačím na dvě stovky. Věty formuluju jasně a přesně, nespěchám, nepídím se a čekám. Výsledkem ovšem je, že mám na jeho potravním řetězci důležitost trepek domácích. Jakože bezva, že aspoň občas máme nohy v teple, ale to je přece ošoupaný, očekávatelný a normální.
Trepka je sice kámoš, ale já ne. 🙂 Nedám se.
Veškerej svůj komunikační um vtlačím do jediné věty Dáme jídlo? (jsi zajímavej, hezky se směješ a já s tebou chci prostě pobejt, dáme jídlo?), na což on bryskně zareaguje Jj (ano, mám hlad). Být to pohádka, pak by on v zájmu hostiny skolil jelena, dal skolit jelena nebo přesvědčil strávníky, že žerou jelena. Případně by mohl najmout někoho, kdo umí například polívku z topinamburu a vědom si toho, že pro svou milou zatím udělal málo, poučil by se z knih o původu tohoto žlutokvětého hlízovitého plevele. Pak bych já, jeho růžolící lokýnkatá princezna, rozklíčovala iniciativu, zájem a jeho touhu zavalit mě květinami, a dojetím bych upustila kapesníček.
Jenže tohle není pohádka, aspoň zatím ne. Bajaja nic nepochopil. Displej zhasnul a on dávno sám a možná plaše, ze zvyku, nebo zcela apaticky žvejká rohlík a pribiňáka, zatímco já se domejlším a čekám. Čekám, až zasvítí jenom pro mě a odvážně napíše kdy, kde a co. A jestli tam nakonec nebo na začátek přijde…
Nebuďte jako Bajaja! 🙂 Hleďte si svých princezen, mluvte s nimi a hlavně něco dělejte. Protože na pohádky se nekouká, pohádky se musí žít. Nejen o Vánocích.
