Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Spisovatelka, copywriterka a publicistka, říká Google faktograficky a nudně. Jenže Anna Burdová, čerstvá posila neziskovky Revenium a redakce Inspirante, fakt není jen to. Mluví, když má co říct, píše, protože psaní miluje a nemůže jinak. Našla se coby autorka dětských knížek, redaktorka nebo pozorovatelka a milovnice všeho živého. Čerpá z vlastních zkušeností a zajímavých setkání, klidně i těch z Návštěv POTMĚ. Bere věci tak, jak přicházejí, a při tom všem působí neuvěřitelně klidně.

„Já nemám problém o sobě mluvit, když vím, že na druhé straně je někdo, kdo poslouchá,“ rozesměje se hned na úvod. Tak to bude nejen jako fundraiserka skvělá! Když se Anička jednoho dne ukázala na poradě Revenia s tím, že je naší novou posilou, a říkala, co všechno má profesně za sebou a v sobě, minimálně tři čtvrtě toho vynechala. Asi že to nebylo tak důležité, nebo že to nějak přirozeně navazovalo jedno na druhé až do podoby, v níž je to teď. Takže když potom hledala něco v tašce a vyskládala na stůl několik dětských pohádkových knížek, vyšlo úplně mimoděk najevo, že je sama napsala.

Ve světě pohádek a literatury

Jen v nakladatelství Fragment jí vyšly pohádky tři – Bětka a Vojtíšek: jak se těšili na Ježíška, Kdo v přírodě čaruje a Natálka a svět vzhůru nohama. Kousek čarování si děti užily i namluvené pro Hajaju, pohádkový pořad Českého rozhlasu. Poslední jmenovaná knížka vyšla před pár týdny a Anička už teď rozepisuje pokračování. „Nejde o únik do světa fantazie, ale naopak příběh ze života pro děti, které se nacházejí v obtížné životní situaci. Natálka totiž prožívá rozvod rodičů a tahanice o střídavou péči, v dalším díle pak bude například maminka zakládat novou rodinu,“ nastiňuje další děj Anička.

Pro Originální knihy zároveň vytvořila specifická dílka dětem na míru, takzvané personalizované knihy, těch vyšlo zatím devět. Vznikají nejčastěji jako dárek s věnováním a malý čtenář je tu přiznaným hrdinou celého příběhu se vším a všemi, co ze svého života zná, protože autorka dostane konkrétní indicie (jméno, podoba, charakteristika dítěte i jeho prostředí), kterých se musí držet. Prolínat realitu s fikcí není vždy jednoduché, ale vodítkem může být třeba i takový rozevřený deštník.

Anička je však také spoluautorkou rok staré publikace O psaní… Chci vědět víc, která je plná rozhovorů s předními literáty a úvah nad jednotlivými žánry a určitě ji ocení každý, kdo chce spisovatelům koukat když ne do hlavy, tak aspoň pod ruce. Ostatně spolupráce s Markétou Dočekalovou, spisovatelkou, scenáristkou a lektorkou tvůrčího psaní, se Aničce osvědčila, protože už sedm let působí společně v literární agentuře Mám talent. Dnes jako vedoucí autorského oddělení, ale začínala posuzováním rukopisů a navrhovala je k vydání. A někdy během té doby Anička anonymně poslala jiné kolegyni vlastní pohádkový rukopis, a jak to dopadlo, už víte, respektive se můžete přesvědčit v knihkupectvích, na e-shopech a nakonec třeba pod stromečkem.

Kontrasty a vyvažování

Ano, Anička nikdy nejde jen jednou cestou, v jejím životě se spousta věcí doplňuje nebo jinak vyvažuje. Rodačka z Roudnice nad Labem tak prožila školu a studia v Praze u Vltavy, a nakonec se odstěhovala do Mělníka, tedy co nejblíž místu, kde se obě řeky stékají. To sice nebyl záměr (šlo spíš o to být u Prahy, zdroje pracovních příležitostí), ale v životě spisovatelky to zní fakt poeticky. A v podobném stylu to vlastně pokračuje doteď.

Anička má bráchu, ale protože je o jedenáct let starší, často si připadala jako jedináček. Společnou řeč našli hlavně v posledních letech. Na prvním stupni musela být na intru, takže ví, jaké to je být zakřiknutá v cizím prostředí. Ale pak se dostala na gympl, nadechla se a cítila se jako královna ročníku. Na vejšce se opět trochu stáhla, protože se při studiích žurnalistiky na Fakultě sociálních věd za leccos styděla a musela dospět k tomu, že není za co. Po studiích si dodělala živnostenský list, kurzy na marketing a PR. Pracovala několik let hlavně z domova, ale přitom se vrhla do světa médií a reklamy.

Jenže časem jí začal chybět hlubší rozměr samotné práce a taky sociální kontakt. „Důležitý je přece i podtext samotné práce, komerce je vždycky tak trochu manipulace. Já teď tu skořápku chci rozlomit, tak to skoro vypadá, že žiju jen prací,“ popisuje Anička, co ji vedlo k tomu, že se pustila i do oblasti CSR a psychologie, které teď ve svých dalších projektech různě kombinuje, ať už na autorských čteních, při dalším psaní nebo na svých webech. Kromě osobních stránek založila i webový magazín Vlaštovka.info, kde shromažďuje různé zajímavosti a aktuality ze světa přírody. „Ale nestíhám je tolik plnit a aktualizovat,“ dodává trochu provinile.

Potmě? Ne tak úplně

Anička před rokem objevila také Návštěvy POTMĚ, projekt Českého rozhlasu, který jedinečným způsobem propojuje svět nevidomých a seniorů. „Chodím k seniorům do bytů nebo do domovů, primárně jim tedy dělat společnost. Ale ve skutečnosti jejich postoj k životu, nadhled a zkušenosti obohacují hlavně mě,“ dodává s úsměvem.

Ano, to jsme ještě neřekly. Anička totiž od pěti let nevidí. „Měla jsem nádor v nosohltanu, podstoupila jsem onkologickou léčbu. A i když jsem od té doby zdravá adekvátně svému věku, zrak se mi vrátil jen minimálně,“ říká Anička s tím, že nevidí detaily tváře, nevidí ostře a za dobrých světelných podmínek vnímá přibližně metr a půl kolem sebe. „Chodím s bílou holí, mám zažádáno o hafíka. Umím základy Braila, ale pro běžný život využívám moderní technologie, třeba zvětšovací nebo čtecí zařízení.“

Se svým handicapem se vyrovnává ve vlnách. V dětství nad tím nijak nepřemýšlela, navíc jí nesmírně pomohlo menší městské a semknuté prostředí. „Kamarádi se pořád zajímali, nikam nemizeli. Navíc já byla paličatá, chtěla jsem si uchovat všechno, třeba i jezdit na kole. Tedy než jsem se vytřískala,“ dodává se smíchem. Pilovala, co se dalo, oči trénovala omalovánkami. Přesto byl náraz ve školním a městském prostředí veliký. Největší pak na vejšce, kde se mezi „zdravými“ studenty za hůl i diktafon jednoduše styděla.

Teď už je to jinak. Anička se těší na vodicího psa, klidně by si zase střihla tandem na kole nebo řecké tance, kterým se donedávna věnovala, zároveň ráda fotí a chodí coby turistka. „Myslím, že do některých věcí musí člověk dozrát, neurychlí nic,“ dodává s úplným klidem. „Vím, co umím, a že si v lecčems poradím. Mám své světy, které miluju, a co si nezařídím, to přijde přirozeně samo. Doufám!“

Foto: archiv Anny Burdové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Napsat komentář

Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora