Už nějakou dobu je nám ustavičně vmasírováváno trendy tvrzení, že musíme vystoupit z komfortní zóny, abychom dokázali a prožili něco, co vůbec stojí za zmínku. Vytesat se diskomfortem v téměř dokonalého, kvalitního a akčního tvora. Děkuji pěkně. V životě se chceme cítit komfortně, tak proč máme, „krucipísek“, z toho pocitu záměrně utíkat?
Do jisté míry to bezpochyby pravda a nezbytnost je, ale důležité je rozeznat hranice, které už dál nepřekračovat. Lámat vždy a vše za každou cenu, dobrovolně se dokola vyšťavovat a stresovat jenom proto, že pak snad budu „super trouper“… Že si to doba, rádci a „soudci“ žádají? Hnát se za výsledky, zážitky, posouvat hranice výkonnosti a odolnosti, vlastní ceny… Hurá na to, ale s citem, prosím. Zvolna a nenásilně takové úsilí vynaložit tam, kde to skutečně bude mít smysl. Když se pobyt v nekomfortní zóně postupně přetaví v zónu komfortní, přinese obohacení, radost a růst.
Například já si už odmala v disciplíně sebemrskačství stojím dost dobře. Ovšem s přibývajícím věkem a nákladem v batohu zkušeností mám jasno v názoru a pocitu, že všeho moc škodí. Co tě nezabije, to tě posílí – jasně, nerada bych však dospěla do stádia, kdy mě to už fakt skolí a zabije. Možná je to také tím, že jsem za víc než čtvrtstoletí svazku s chronickým onemocněním opotřebovaná a přetlaky už nezvládám nejlépe, nevyhledávám je. Protože je vlastně celý život překonávat musím. Nepotřebuji a nechci být všude vidět, slyšet; nepovažuji se proto za pecivála, zbabělou tanečnici v šedé zóně, alibistku bez ambicí a chuti do života. Chci to krátké bytí na Zemi vyplnit rovnováhou, zároveň však nezakrnět a nepromarnit svůj potenciál – denně se tomu učím.
Věřím, že tento text povzbudí ty, kterým se zdá, že žijí na podivné planetě, že jsou zahlceni nároky, podněty a vjemy stejně jako nepřeberným množstvím receptů na model „správného“ fungování a „dokonalého“ štěstí. Dobře. Je čas vystoupit z komfortní zóny. Pojďme si tedy obout boty a krůček po krůčku vyrazit. Ale jenom tam, kam nás pustí osobní radar. Až začne varovně signalizovat, že už jsme za bodem únosnosti, s klidným svědomím a beze studu zvolněme. Naše vyměřené dny jsou darem. A člověk není kůň, schváceně běžící dostihovým závodištěm pro první místo ve Velké ceně…
– Nejlepšími lékaři jsou MUDr. Střídmý, MUDr. Klidný a MUDr. Radostný. –
Jonathan Swift
– Není nic moudřejšího než přesně vědět, kdy máš co začít a kdy s čím přestat. –
Francis Bacon
Foto: Pixabay
