Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Téměř v každé situaci se najde prostor pro humor. Světe div se, dokonce čekárny ambulancí jej nabízejí, ty u IBD poraden nevyjímaje. Místa, kde se kroutí a svíjejí rozřezaná břicha a drény prošpikované zadnice. Na židlích a lavicích z tvrdého plastu, kovu či dřeva, tam, kde statečnosti vskutku je třeba… Nemohu se zbavit podezření, že některé lékařské kontroly jsou převlečené testy odolnosti a trénink na novodobého bobříka odvahy.

Hodiny plynou. Dusno ve vzduchu, včetně toho obrazného. Do bezvědomí pročítané nástěnky nabízející rozličné směrnice a pokyny, barevnou stupnici intenzity bolesti se šklebícími se smajlíky, výběr novinek farmaceutického průmyslu. Menu dalších šílených diagnóz a komplikací, naturalisticky vyobrazených na fotografiích, v podrobných náčrtech a kresbách. To kdyby někomu scházela představivost nebo ještě přebývala odvaha.

Pohled na marody netrpělivě okopávající dveře, domáhající se přednostního vstupu do ordinace či vraždy lékaře, ve mně už také probouzí chuť vynést agresory v zubech před nemocnici. Pacienti mnohdy nerozlišují, kdy někdo nevyužívá efektivně pracovní dobu, kulantně řečeno, a kdy sám za celý den neokusí chuť jídla, infuzi odpočinku a naplňování dalších základních lidských potřeb…

„Dál si jde pan Dočkal! Připraví se pan Šťastný!“ zahalasí sestřička v pozdním odpoledni do éteru. Čekárna propuká v hurónský smích, část zvládá už jen zoufalé pochichtávání. Netřeba více slov a vysvětlování. Takový příběh musí napsat život sám.

„Ále, ono to nějak dopadne! A když ne dobře, tak špatně určitě!“ protne stařečkův hlas tíživé ticho. Sílu výroku podpoří mávnutím ruky a klepnutím hůlky; navrch jej potvrdí výrazem upřeným kamsi do dáli, možná až tam, kde sláva hvězd se dotýká… Mnozí začínají uvažovat o úprku, já odolávám hadrové poloze a šlofíku pod jednou z lavic. Ano, kolem šesté večerní už blouzní všichni zbývající v čekárně. Divím se, že i lékaři sami nepotřebují ošetření, případně rovnou poukaz na lázně. Štěstí pro všechny zúčastněné, že JIP a psychiatrie jsou hned za rohem.

„Jak se cítíte?“ vyšle směrem ke mně dotaz a unavený úsměv ošetřující lékař přibližně ve čtvrt na sedm večer, kdy přicházím na řadu – do čekárny jsem se dostavila v půl deváté ráno. Zakoulím očima, lapnu po dechu a vážně si nemohu vzpomenout, jak se cítím, dokonce mám v mlze i to, kde a proč se vlastně nacházím. „Kdybyste se mě na to zeptal tak před pěti hodinami, ještě bych to možná věděla, ale teď už si to nějak nevybavuji!“ Oba na sebe vyčerpaně mžouráme a pijeme z číše hořkosladkého humoru.  

Ále co, možná to vše i dobře dopadne… Takže: Další, prosím!

 – Humor je sůl země, a kdo je jím dobře prosolen, uchovává se dlouho čerstvý. –

Karel Čapek

– Ze všech vášní duše škodí tělu nejvíce smutek. –

Sv. Tomáš Akvinský

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství.

„Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!