Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Sedím u počítače a projíždím Facebook. Právě vezeme padesát roušek do domova důchodců, hlásí kamarádka. Spousta lidí nakupuje pro seniory, hlídá děti, vyučuje online, organizuje nové a nové projekty. Do toho se zpřístupňují dříve placené online kurzy, masivní archivy filmů nebo knih, probíhají online koncerty, můžu si virtuálně prohlížet muzea nebo zoologické zahrady a existuje mnoho dalších aktivit, kterými lze karanténu vyplnit, jak jsem o tom psala v předchozím článku. Pokud na to máte energii, je to skvělé. Jenže co když to na člověka padne? Co když přijde paralýza z toho, že je tolik možností – a že tolik lidí zvládá tak moc pomáhat, zatímco vy ne? 

Přicházejí známé myšlenky: jsi k ničemu, nezvládáš to, co ostatní, nejsi nijak užitečná. Nikdo o tvoji pomoc stejně nestojí, protože nemáš co nabídnout. Mohla by ses aspoň věnovat vlastnímu rozvoji nebo třeba úklidu, ale ani to neděláš a jen posté obnovuješ hlavní stránku Facebooku a koukáš na legrační videa. Přidává se pocit viny, že jsem v průběhu celé krize vlastně ve velmi privilegovaném postavení, které jsem si nijak nezasloužila – nemusím chodit mezi lidi, a přitom mám práci, zatímco spousta lidí přišla ze dne na den o obživu. A to ani nemluvím o těch, kteří jsou sami nakažení nebo musí žít ve strachu o své blízké. Tihle lidé přitom taky dělají mnohem víc než já. Měla bych se naučit šít roušky. Měla bych někoho online doučovat angličtinu. Měla bych… 

Tak a dost. Znáte tu otřepanou frázi, že kyslíkovou masku musíte nejdřív nasadit sobě, abyste mohli pomoct druhým? V dnešní době jde o velmi příhodné přirovnání, které je však stále pravdivé i v symbolické rovině. Když se vrhnu po hlavě do tisíce činností, tak buď žádnou nedokončím, nebo za chvíli vyhořím. Jak to prospěje potřebným? Už tím, že dodržuji opatření vlády, sedím doma – a když už jdu ven, tak nosím roušku, vyhýbám se davům lidí a párty organizuji jen online, pomáhám víc než mnozí jiní. Když mám dost energie, času a jsem zdravá, pomáhám. Když ne… prostě existuju. A to stačí. 

Nevyčítejte si, že toho ostatní dělají víc než vy. Existuje totiž někdo, ke komu máte větší zodpovědnost než k té spoustě potřebných tam venku – jste to vy sami. Taky si zasloužíte lásku, péči a pochopení, tak si je dopřejte. Všichni prožíváme zcela novou stresující situaci, o které nevíme, jak se bude dál vyvíjet a která zachvátila celý svět. Je normální, že vás to ovlivní i pokud nejste bezprostředně ohrožení, zvlášť jestli jste se už předtím potýkali s mentálními problémy. Zkuste se zamyslet, co byste řekli někomu blízkému, pokud by se začal obviňovat, že nedělá dost. Asi byste se ho snažili utěšit, ubezpečit, že je vše v pořádku. Zkuste se tak chovat i k sobě. Zasloužíte si to, na vašem zdraví záleží. A na mém taky, takže si jdu dát zdravotní vycházku do lesa.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Marie Štefanidesová

Marie Štefanidesová

Živím se jako překladatelka, kromě toho jsem šéfredaktorkou webu Women of Brno a občas přispívám do dalších médií. Byla mi diagnostikována deprese a úzkostné stavy, přesto mě baví užívat si života, miluju dobré jídlo a pití, čtení, psaní a hraní si v jakékoliv podobě.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!