Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Kdybych mohla vrátit čas a naučit se dokonale jen jednu věc, chtěla bych se umět neporovnávat.

Což jde s handicapem dost těžko. Už odmalička vás pronásledují tabulky a doporučení, kdekdo vás leckde zkoumá a přeměřuje a při snaze o perfektní verdikt občas zapomene, že žít s tím musíte vy a že už je vám v sedmnácti celkem putna, jestli máte nohu kratší nebo stejně dlouhou a pánev našišato míň nebo víc, protože na pohled je to stejně vidět a pocitově je to divný tak či tak. 

Bohužel se stav věcí, kostí a svalů, duševní pohoda a napětí v zádech musí dostatečně objektivizovat, zařadit a popsat, aby se následně během odrůstání, kulacení a šedivění všechno z toho ignorovalo. Bylo by super, kdyby prohlídky připomínající průzkum karoserie a podvozku vedly k tomu, že se dostanete do rukou někomu, s kým se můžete poradit, kdyby existovaly statistiky, kdyby dospělost neznamenala jen „zkusím se k berlím dopracovat co nejpozději, řekněme ve dvaačtyřiceti“ nebo „vy se i při tom tak krásně smějete, jste úžasná!“ 

Bodejť. Zkoušela jsem slinat, kousat, brečet, všechno popírat nebo naopak přehánět a cvičit cirka čtyři hodiny denně. A víte co? Nic. Nestalo se vůbec nic. Jasně, byla jsem o něco mrštnější, měla jsem lepší držení těla a kolena od krve až každý třetí týden, ale za dost velkou cenu. Navíc jsem si tím přivodila další nešvar, ještě hůř se mi říkalo o pomoc nebo úlevu, protože ta štreka je přece výzva, sportovče!

Zkuste se postavit (posadit, položit) a říct: „Já tam nejdu, je to pro mě zbytečně daleko a dva týdny mě pak budou bolet snad i vlasy,“ a vydržte ten divný pohled druhé strany, pro kterou vaše potíže nejsou „dost objektivní“ a pro niž jsou překážkou v práci a v životě jen děti a smrt. Zároveň pak mlčky sledujte tytéž pracanty, co se dojímají nad články o nemocných lidech (tedy vážně nemocných, ne pajdavých jako vy), kteří našli odvahu, přehodnotili svůj život a začali vědomě ubírat, protože je k tomu diagnóza zkrátka dohnala. Chápejte, oni mohli vyčerpáním umřít. (Já ne, já na to totiž ani trochu nevypadám, tudíž si vymejšlím, to je přece jasný).

Zkuste pochopit systém, v němž pokud máte všechny čtyři končetiny a jste dostatečně při smyslech, tak se vždycky můžete uzdravit nebo aspoň zlepšit, čili vás jako podezřele zdravýho budeme lustrovat co pár let. Zatímco když se někdo s prominutím prožere a prohulí k chronickým obtížím všeho druhu, bez problémů pojede do lázní, dostane rehabku a možná i ten důchod, protože zdraví je přece nade vše! (Moje ne, já jsem zvyklá, nikdy jsem přece zdravá nebyla, ale to se nahlas neříká. Pečovat o postižený je moc drahý a vůbec se nám to nerentuje, kdežto vystresovaná plešatící kulička možná zase naskočí do práce, když ji dostatečně nahlas upozorníme, že tatranku by měla zkusit jíst jen ráno a se šéfem jednat asertivně).

Zkuste vydejchat, že svět handicapu znamená imrvére nepřímou úměru. Budete makat a možná vám bude líp, nebo taky nebude. Možná nikdy nebudete působit ladně a štíhle. Budete poslouchat kecy o tom, že dřít znamená cizelovat mentální přístup k životu, ale radši se už nedozvíte, jak každodenní pokroucený bolavý postoj vašeho těla může sem tam zlomit vaši duši, protože je toho prostě moc. Někde se sice zlepšíte, narovnáte, zrychlíte, ale narazíte jinde. Celej svět médií se vám uslzenými příběhy nešťastníků bude snažit vecpat, že ovlivnit můžete úplně všechno, když budete chtít, budete se snažit, budete na to mít povahu nebo aspoň prachy. Jenže to není pravda. (Já schody nevyjdu, i když jsem bejvalá atletka, makám celej život a umím i dřepy a kliky, heč. A neslezu je, ani když budu absolutně happy a budu si u toho zpívat. Můžu teda sbalit politika a nechat ty jedny zbourat 🙂).

Inspirační porno a obrázky všech těch malých dětiček, co „si nasazují protézu, zatímco my řešíme iPhony, lidé, bděte!“ jsou vůči lidem s jakoukoliv odlišností, nemocí a handicapem krutý. Podobně jako žvásty o symbolice nemocí, co si mnozí vysvětlují, jako že je to jejich vina, poněvadž nebyli dostatečně pozitivní. Tak cajk, klidně se v tom hrabejte, ale nás do toho netahejte. Mějte nesmyslně za to, že vozejčkář, amputář nebo slepec jsou chudáci, zatímco cukrovka je jen drobná jizva na kráse a na imunitní problémy kolonku nemáme, „to dáš, to trabl není, se kousni!“ (Tahle optika je daná nejspíš historicky, jenže co naplat, co si neosaháme a neověříme, to jaksi neexistuje a nějakej žebříček být přece musí, protože se to tak dělá. A co kdyby stát vydojil a nás očůral nějakej hypochondr, co chodit umí…).

Nechci se porovnávat, vždyť sami vidíte, jak to dusí a naleptává náladu. Když říkám, že něco nemůžu nebo nechci, nedávám vám tím do ruky právo mi říkat, jestli je to hodno pochopení. (Sama to nechápu, tak jak byste mohli vy). Ale zkuste mi věřit, je to jedna z nejvíc charitativních věcí, co můžete udělat. 🙂 Naslouchejte, neporovnávejte a věřte, prosím. Nahlas nás přece mluví už dost.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!