Stal se ze mě brouk čeledi rouškovití, takzvaný Rouškovec podivný. Předpokládám totiž, že ti nepodivní si jednoduše roušku nasadí a normálně s ní fungují. Uvolněně se pohybují, nejsou v křeči. Neustále si – v dnešní době s oblibou propíraný i s nechutí přepíraný – kousek látky nepopotahují, neposouvají, tkaničky či gumičky jim neožívají. Dýchají nosem a nedusí se, nebrunátněji již po několika minutách chůze.
Ale nachová barva šířící se nad okraje mé roušky nenechá nikoho na pochybách, že vyrazit do terénu s náhubkem je výkon hodný ocenění. Cítím se jako v přípravách k výstupu na K2. Dokonce i vrcholky hor začínám vidět! Ne, jsou to jen bílé bavlněné lemy, které se mi začínají zařezávat do očí.
Dost mě překvapilo zjištění, že je možné, aby se s nošením roušky zhoršilo rovněž periferní vidění, slábl sluch, dokonce motorika a orientace v prostoru pokulhávají za normálem. Ano, skutečně prapodivné; se zmiňovanou parádou na obličeji mám sice pocit jakés takés ochrany vlastní i okolí, ale silněji na povrch probublává pocit téměř nesvéprávný.
Teď vážněji. V roušce jsem zatím strávila minimum času. Nikoli proto, že bych ji nenosila, ale autoimunitní onemocnění a přísnější režim pro rizikové skupiny mě převážně schovávají doma. Roušky nám vstoupily do životů, jsou něčím, co je pro nás náhle jiné, jaksi navíc. Cítíme se v nich nekomfortně. Možná málokoho napadne, že pro mnoho lidí je takováto ochrana denní součástí.
Hluboce smekám například před chirurgy, kteří v rouškách operují dlouhé hodiny, musí se soustředit, být přesní, pohotoví, výkonní a pečliví. A u toho všeho pokud možno neomdlít. Svěřujeme jim zdraví, životy. Oni se setkávají s diskomfortem v podobě „přiškrceného“ dechu pravidelně, většinou nemají prostor pro nějaké ošívání se a nářky. Můj obdiv patří všem „mimopandemickým hrdinům z čeledi rouškovitých“, kteří den co den snášejí to, nač si dnes téměř každý tolik stěžuje.
Upozornění: Laskavý a vnímavý čtenář si jistě povšimne, že text i fotografie obsahují prvky nadsázky a ironie. Zároveň jej můžeme ubezpečit, že žádné roušce nebylo ublíženo či učiněno jakékoli příkoří.
– Životní zkušenost se nedá získat jinak než účastí na životě. –
Zora Jesenská
Foto: Pixabay
