Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Nedávno jsem jela tramvají a koukala z okna. Na balkoně jednoho z domů, kolem kterých jsme projížděli, visela tibetská vlajka. Pomyslela jsem si: Proboha, proč? 10. března už dávno bylo! A pak mi došlo, jakou blbost jsem právě vymyslela.

Navzdory názvu a perexu nebude dnešní sloupek o Tibetu jako spíš o jednom fenoménu, který se vyskytuje v celé společnosti, nicméně na příkladu vyvěšování tibetských vlajek se popisuje nejlépe. Ale zpátky k tramvajové příhodě.

Proč to byla hloupost? Když jsem vlajku zahlédla, nejdřív mi hlavou prolétlo, že ji určitě z balkonu pověsil nějaký pozitivní dobročlovíček, který ji každoročně vyvěšuje na den tibetského národního povstání, aby ukázal, že fandí Tibetu. Několikrát si zakřičí: „Svoboda Tibetu!“, na konci dne vlajku sbalí, zaleze do obýváku, otevře si lahev vína, napije se, otevře si zprávy na mobilu a zanadává si na „Rusáky“.

V podstatě mě nenapadlo, že člověk, který tu vlajku vyvěsil, tak možná činí celoročně, protože se o Tibet zajímá nejen jeden den v roce. Možná to byl dokonce samotný Tibeťan, který tady v Česku žije, a slavil nějaký národní svátek.

Když mi bylo patnáct let, měla jsem svůj blog, který je už dnes smazaný (kdybych měla brutálně zjednodušit důvod, pomohla bych si cimrmanovskou parafrází, že mi tam chodili lidi). 10. března 2008 jsem si tam taky pověsila obrázek tibetské vlajky, abych ukázala solidaritu s národem, který přišel o svůj stát. S odstupem času vidím své tehdejší já jako Lízu Simpsonovou, která chtěla spasit svět, o kterém měla naivní představy. Dala jsem si na internetovou stránku obrázek a to bylo tak nějak vše, na co jsem se zmohla.

Nechci tím hanit vlajky, odznaky ani jiná viditelná gesta na něčí podporu. Problém je v tom, že často se naše podpora smrskne pouze na ně. Na skupinu XYZ si vzpomeneme jen jednou do roka, protože je to zrovna cool a in. Když se neozveme na podporu skupiny ABC, která zrovna cool ani in není, a někdo nás na to upozorní, ohradíme se: „Ale já nemůžu být zlý člověk, vždyť mám přece odznáček s XYZ!“

Protože nejsem Tibeťanka ani jsem v Tibetu nežila, nechci nikomu dávat návod, jak Tibet podporovat – to by měli hodnotit ti, kteří s ním mají co do činění. Co bych však chtěla napsat, jsou návodné otázky, které nám mohou pomoci zamyslet se nad tím, co pro druhé děláme a jestli to má smysl.

Proč podporuji nějakou skupinu? Kolik dalších lidí ji podporuje? Budu ji podporovat, i když už její podpora nebude v módě?

Zastanu se nějaké skupiny, i když pak přestanu být oblíbený? Jsem ochoten někomu pomoci anonymně? Dokážu si představit, že někomu pomůžu, i když mi to třeba nebude schopen oplatit a ani mi nepoděkuje, protože se o mé pomoci nedozví?

Když chci někomu pomoci, řídím se tím, co si dotyčný přeje? Jsem ochoten dotyčnému přestat pomáhat, pokud mu to vadí? Zamýšlím se vážně nad věcmi, které mi říká, i když mi mohou být nepříjemné? Neodsuzuji ho jako naštvaného a ublíženého člověka, který sám neví, co je pro něj dobré?

Dokážu potlačit svoje ego a odpouštět sobě i druhým?

Foto: Foto: Wikimedia Commons / Jean-Pierre Dalbéra from Paris, France / CC BY

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!