S naší externí spolupracovnicí Anetou Novákovou jsme probraly rozdíly mezi Českem a Velkou Británií, práva žen i to, jestli je ADHD výhodou při výkonu psychoterapeutické praxe.
Aneta Nováková, s jejímiž články jste se mohli na stránkách Inspirante setkat, je světoběžnice nejen v prostoru, ale i napříč obory. Narodila se v Karlovarském kraji, poté odešla za studii do Prahy a následně do britského Coventry a nyní tráví čas mezi Velkou Británií a Brnem, kde žije s manželem. Ale nepředbíhejme.
Jako osobu s ADHD ji mohla přitom potkat úplně jiná kariéra.
„Na střední škole jsem studovala grafický design. Ze základní školy jsem odcházela s nízkým sebevědomím a podezřením na toto postižení, i když jsem ho neměla tehdy diagnostikováno. Chtěla jsem se věnovat oboru, který bych zvládala i se svou neschopností soustředit se,“ vysvětluje.
Grafika ji sice bavila, nicméně projevila zájem spíš o teoretické než praktické studium, proto po maturitě zamířila na soukromou vysokou školu v angličtině studovat pedagogiku a lingvistiku. Jak sama říká, má hodně zájmů a znalostí, nicméně se domnívá, že pořekadlo „devatero řemesel, desátá bída“ o ní beze zbytku platí.
„Už na bakaláři jsem věděla, že chci vystudovat v zahraničí, proto jsem se soustředila na angličtinu. Grafiku jsem opustila, neboť jsem zjistila, že to je víc řemeslo než umění. Nyní dokončuji magisterské studium psychologie na Univerzitě v Coventry,“ popisuje svou další cestu.
Studium si vybrala z toho důvodu, že škola na magisterském stupni nabízela úvod do psychologie pro absolventy jiných oborů, a to ve zhuštěné, jednoleté podobě. Tento model je sice ve Velké Británii běžný, v České republice však takto krátké magisterské studium nejspíš nenajdeme.
Protože už její bakalářské studium bylo postaveno na britském modelu, za Lamanšským průlivem ji z hlediska školy nic nepřekvapilo. Nejvíc si pochvaluje otevřenost vyučujících, kteří se nechávali oslovovat křestními jmény, nikoliv tituly.
„Co mě ovšem nepřestává překvapovat, je milost a úslužnost Britů a také počet řidiček autobusů. To tady v Česku téměř nevidíme, kdežto v Londýně snad každý druhý autobus řídila žena,“ popisuje.
A jak jsou na tom podle ní postižené ženy v Česku?
„To je další věc, která mě překvapila. Když žena v Británii pracuje na celý úvazek, neočekávají se od ní domácí práce, protože se o domácnost obvykle starají oba manželé. Naopak u nás tato starost leží primárně na ženě a muž má jen pomáhat, což je například pro fyzicky postiženou ženu velký problém. Jsem ráda, že můj manžel vnímá starost o domácnost jako společnou, protože kvůli mé časté unavitelnosti je pro mě uklízení jako sport. Ale jinak bych si netroufla posuzovat rozdíly mezi postiženými ženami a muži.“
V současné době Aneta Nováková zase tolik vytížená není, jelikož kromě Inspirante nemá žádné závazky –koronakrize zamávala s redakcemi časopisů, a jelikož šetří, kde se dá, najít uplatnění v žurnalistice je obtížnější.
Přesto však nezahálí a zvažuje návrat ke grafice. Dalším plánem je absolvovat terapeutický výcvik, kde by zúročila nejen své vzdělání, ale i životní zkušenosti.
„Ale ono na nich ve výsledku moc nezáleží. Psychoterapeut má svoje postupy jak s klientem pracovat a v tom podle mě ty zkušenosti příliš nepomůžou, leda tak, kdyby se klientovi ulevilo, že není sám, říct: Ach, jak já vám rozumím…“
Foto: archiv Anety Novákové
