Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Tak můžeš do vody, tam se uvolníš. Umíš plavat, viď?“ Umím. V lecčems. Ale jestli to je vždycky uvolňující, to si teda jistá nejsem.

Doma jsme měli vanu. Bez madla, protože kdybychom něco dalšího navrtali do umakartového jádra, spadne nám to celý na hlavu. Díky tomu jsem se ale naučila lézt do ní tak, jako by šlo o olympijský víceboj. 

Svršky dolů, ruce vzhůru, rozpažit. Zapřít se o pračku v blíže nedefinovaném úhlu a nakoso přehodit jednu nohu přes tu studenou vysokou klouzavou věc. Cajk. Jedna ťapka venku na měkkém linu, druhá ve vaně. Studí to, klouže a já se bojím. Že mi to ujede. Že ruka povolí, já si jaksi přidřepnu a koupání nabere jiný směr, hrozící nastydnutím od spodku. Hlavně nepřemejšlet. Přepočítávám. V nové anatomické situaci se odrazem spodní nohy dostanu do křeče, levá proteče vcucnutím kyčle o několik cenťáků výš vrchem k pravý. Jsem tu, stojím a čumím. 

Bohužel se musím pustit a klesnout, což se snáz řekne, než udělá. Žuchnu a potřebuju si vzpomenout, co jsem tu vlastně chtěla. Jasně, vodu. A po relaxační koupeli absolvovat totéž pozpátku a zrcadlově obráceně. Navíc rozehřátá, mokrá, se slabší rukou a pro genderovovou vyváženost koupelnové sanity tentokrát s umyvadlem.

Tyhle prostocviky podnikám všude tam, kde nemají potok, necky nebo prádelní hrnec. Je to o strach, protože jestli něco nechcete, pak je to zůstat bezmocně vyhřezlá a nahá na něčem, co rodina vybírá ze značkového katalogu a co důsledně leští stěrkou na okna. Při romantice ve dvou je taky legrace, ale já si vystačím i sama. Horká voda a výpary mi sem tam způsobí, že jsem na pár vteřin bez sebe a bez dostatečně sevřených svěračů. Zběsilej úprk bosky barákem k míse taky nic moc. Proto miluju lidi v garsonkách, dá rozum.

Tak mám radši sprchu. Je to trochu z nouze ctnost, o prostor se přetahuju s vodním kamenem. Madlo tam je, stejně jako drátěné police a různá jiná držadla. Jenže já se při zavrávorání nejčastěji chytám vodovodní baterie a díky tomu jsem otužilá. Nedobrovolně. Navíc se držák na sprchu pod tíhou materiálu sklápí tak, že mi čůrek stříká do míst, která cíleně oplachovat fakt nepotřebuju. Počítejte se mnou – zubama jsem zakouslá do madla, odtokovej kanálek mám obtisklej do nohou, jednou rukou se mydlím a druhou vyvažuju. Když si sednu na zadek, nedosáhnu na propriety, a když se jenom opřu, riskuju sesunutí majestátu. Bojovka.

Zato koupání v bazénu je úplně jiná liga. Sice mi nejdou žebříčky nebo schody do vody, na dlaždičkách mi to klouže a i pod hladinou jsem šejdrem, ale ve vodě konečně cítím to, co mi na souši chybí – konkrétní ohraničenej prostor a moji pozici v něm. Zní to divně, ale je to tak.

Pohyb ve vodě je dřina pro všechny. Když zastavíte, není to jen tak, musíte šlapat vodu. Volíte si, jestli splýváte, nebo jdete proti proudu, a určujete si i to, do jaký hloubky půjdete. Svému tělu sice šéfujete, ale na vodu musíte reagovat, protože jen silou toho moc neurvete. Skrz vodu na vás působí i počasí a všechno, co se kolem děje, klidně i hodně daleko. Ve vodě po vás nikdo nechce, abyste dělali ještě něco dalšího. Voda vás dostane, i když máte natrénováno, stačí chvilka nepozornosti, soustředit se musíte celou dobu. Nikdo se moc nediví, když se vody bojíte nebo pokud plavat neumíte.

Do vody jdete, jen když máte ty správný podmínky. Na břeh vylejzáte unavení, trochu zimomřiví, malinko mátožní a pořádně hladoví.

Tak je to jasný. Se svou diagnózou jsem jako plavec na souši. A zkouším druhým vysvětlit vodu.

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Helena Tutterová

Helena Tutterová

Píše sloupky s názvem Perplex ve městě, aby cupovala život s dětskou mozkovou obrnou a jinými naschvály. Nehodlá totiž jen opatrně našlapovat a lovit Božského přeskáče či jinou ortopedickou obuv. Prahne po životě na vysoké noze obklopena přáteli, knihami a kávou. Analogie s legendárním Sexem ve městě tak není vůbec náhodná. Miluje příběhy a humor mezi řádky, i proto pracuje v interní komunikaci ČMSS a v redakci magazínu Inspirante neziskovky Revenium. Věří v sílu ticha, přírody a kofeinu, propadá kouzlu divadelních a filmových scén a dojímají ji šťastné konce. Tajně tančí a sportuje, aby ji hned tak něco neuteklo a neskolilo. Hlavně ale proto, aby měla k často rozběhaným lidem blíž.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

QR Platba

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!