Rok se sešel s rokem a naše žití se ubírá zřejmě jiným směrem, než jsme loni doufali. Vybavil se mi příměr z karetního prostředí. Život nám rozdal karty, s kterými musíme hrát tuto hru. Pro někoho už je to unavující, stresující, deprimující a světlo na konci tunelu není vidět. Protože mám od mládí ráda hraní karet, včetně mariáše, tak vím, že i s horšími kartami se může zahrát slušná hra.
Do telefonu si klientka stěžuje, že už to nedává! Nemůže mezi lidi, vše je obtížné. Připadá si sama. Některé věci nechápe. Doprovázejí ji depresivní nálady a nic ji nebaví. Na televizi už nechce koukat, ale stejně nakonec zmáčkne tlačítko ovladače a poslouchá zprávy. Pak má ještě horší náladu… A tak stále dokola. Stanovení určitého denního režimu je důležité i nyní, kdy stále ještě nevíme, jak
Znáte to, když máte v plánu jít druhý den ven, po ránu se podíváte z okna a tam bílo? Ale ne bílo jako nasněženo. Bílo jako mlhavo, mokro, nevlídno, sem tam někde sněhový poprašek na trávě či na chodníku. Takové počasí by mohlo některého jedince odradit od pohybu venku. Ale už kdysi jsem měla takové motto: „Nenechám se zastavit něčím, co nemám!“ To jsem si říkala tehdy, když
Někdy se nám v životě stane, že něco hledáme či chceme něco neznámého objevovat. A očekáváme, že to co hledáme, musí být někde TAM – v DÁLI. Ale mnohdy TO máme přímo před očima, leží nám to u nohou nebo po tom šlapeme. A to doslova. Moje nedávná zkušenost mě o tom přesvědčila. Díky své loňské diagnóze – rozsev metastáz – mě občas napadají věci, které bych
Projekt Bellisek – tedy mladých žen s onkologickou diagnózou s názvem „Zpět do kondice“ – se opět rozběhl letos v květnu a byl naplánovaný až do října. Podmínkou účasti v tomto projektu bylo mít chuť a odhodlání sportovat. Nešlo o konkrétní druh sportu, ale prostě něco začít dělat, a to pravidelně. Zvyšovat si svoji fyzickou kondici, která léčbou i operací dostává zabrat. U někoho to může být běh,
Podzimní doba je časem sklizně naší úrody. Sklízíme produkty, které jsme zaseli, aby nám předaly slunce a výživu, jež do sebe v době růstu a zrání přijaly. Nejinak je tomu i v životě. Když přichází určitý věk, podzim našeho života, také sklízíme, co jsme zaseli. Třeba jistou moudrost a přátelství, získané za produktivních let. Pro někoho je to doba žní. Tedy doba nadbytku, kdy nám vztahy,
Někdy se nám v životě stane, že něco hledáme či chceme něco neznámého objevovat. A očekáváme, že to co hledáme, musí být někde TAM – v DÁLI. Ale mnohdy TO máme přímo před očima, leží nám to u nohou nebo po tom šlapeme. A to doslova. Moje nedávná zkušenost mě o tom přesvědčila. Díky své loňské diagnóze – rozsev metastáz – mě občas napadají věci, které bych
Někdo by se mohl při doporučení „CHOVEJ SE JAK ALPSKÁ KRÁVA!“ urazit. V mých textech či doporučeních hovořím často o tom, že si máme říkat, KAM to naše úsilí má směřovat. Neříkat si, co NEchceme, aby bylo, co si NEpřejeme. Mnozí lidé takto nastavení pak často zažívají velká zklamání. Já se také musela učit říkat JAK si přeji, aby to bylo. Také se mi to postupně
Kolegyně z Revenia postupně na web Inspirante napsaly různá desetera. Tehdy jsem si říkala: „Ale k onkologické diagnóze něco takového není možné!“ Jenže nikdy neříkej nikdy. Jak šel čas a moje tělo i mysl zvládá další linii léčby, uvědomila jsem si, že já takové DESATERO už dávno mám a POMÁHÁ MI! Stejně jako moje kniha ABCDa zvládání rakoviny, opakovaných recidiv a metastáz není určena jen
Na návštěvě u kamarádky, je tomu už notných pár let, jsem na wc spatřila na vnitřních dveřích nalepený papír. Její děti, partner či ona sama si tam psali myšlenky k její osobě. Jaké má pěkné vlastnosti, co pro ně znamená a jak krásná vlastně je. Byla to velmi zajímavě strávená chvilka v oné místnůstce. Zároveň inspirativní. Asi před dvěma lety jsem si na ty dveře vzpomněla a sama
