Tento rozhovor je pro mě osobní, neboť jsem prošla psychoterapeutickým programem oddělení 1 v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Znám ten pocit nejistoty, když nevíte přesně, do čeho jdete, přesto v koutku duše věříte ve zlepšení. A také vím, že vyrovnat se s duševními obtížemi nebývá legrace – než vám terapie pomůže najít sílu a nový nadhled.
O všem, co skupinová psychoterapie přináší a jakým výzvám pacienti i personál čelí, jsem si povídala s vedoucí lékařkou a psychoterapeutkou Pavlou Stopkovou. Dozvěděla jsem se více o spolupráci celého týmu a důležitosti všech jeho členů. Zjistila jsem, čím virtuální realita boří předsudky vůči psychiatrii a kde čerpá sílu a inspiraci ona sama.
Začněme od konce. Co by měl být cíl léčby, s čím by měl pacient z léčby odcházet?
Cílem je posílit pacienta, aby mohl naplno fungovat a věnovat se tomu, co je pro něj důležité. Na kognitivně-behaviorální terapii1 (KBT) oceňuji, že učí lidi jinak přemýšlet a taky jinak přistupovat k životním těžkostem. Směřuje k tomu, aby se pacient vrátil k běžnému životu, práci, vztahům a koníčkům. Proti terapiím zaměřeným na porozumění klade KBT důraz na praktické kroky změny. Cílem je pomoci pacientovi žít spokojený a naplněný život podle jeho představ.
S jakými očekáváními klienti naopak do terapie přicházejí?
Přicházejí s pozitivními očekáváními a s vírou, že jim pomůžeme. Uvědomuji si, jak jsou velmi odvážní a stateční, když musí překonat všechny počáteční nejistoty. Hovoří sice v rámci vyšetření před hospitalizací s doktorem, ale neznají prostředí tady na oddělení ani personál. Vědí jen, že budou ve skupině dalších devíti lidí. Jsou ochotni jít do velkého neznáma, protože ta potřeba změnit něco, nechat si pomoci je velká.
Bývalí pacienti mi často říkali, že si na začátku nedovedli představit, do čeho jdou, jak bude pobyt na oddělení a terapie vypadat. Jaká je vaše zkušenost s tím, co si lidé myslí a co bývá v realitě jinak?
Já se vždy u vyšetření před hospitalizací snažím ujistit, že dotyčný ví, do čeho jde. Obavy pramení z neznáma, ze skupiny dalších lidí, ze strachu, jak zapadnu a jak budu ostatními přijímán. Právě na začátku pomáhá personál pacientům s adaptací a já jsem za tento tým lidí moc ráda.
Týmová práce odborníků
Také vnímám personál na oddělení jako jeden z důležitých faktorů v léčbě. Čím je tak výjimečný?
Ano, tým u nás je hodně sehraný, pracují tu lidé, kteří mají opravdu zájem o tuto práci, a to nejen tím, že je to baví a naplňuje, ale také se sami dále vzdělávají. Jsou ochotní učit se nové věci, a to jak doktoři, tak sestry. Každá sestra má určitou specializaci, ale dokážou se dobře zastoupit.
Ano, měla jsem dojem, že sestry hrají stejně důležitou roli jako psychiatři a psychologové a jsou rovnocennými členy týmu. Mají pro tuto práci nějaké specifické vzdělání?
Některé sestry mají výcvik v KBT či studují psychologii, většina absolvovala kurz krizové intervence a další odborné kurzy. Díky zkušenostem dokážou pacienty provést prvním dnem, trpělivě vysvětlují a citlivě reagují na jejich potřeby, například když někdo cítí nejistotu v kolektivu. Už během prvního dne získávají cenné informace, které sdílejí s týmem. Díky delšímu a bezprostřednějšímu kontaktu s pacienty si často všimnou detailů, jež by lékaři mohli přehlédnout.
Prostě týmová práce.
Ano, práce v týmu je pro mě velmi důležitá. V rámci týmu hodně diskutujeme o každém z pacientů. Po ranní aktivitě, zvané komunita, děláme porady a jednou týdně máme všichni velkou poradu. Současně sdílíme informace, abychom se sladili a všichni si byli jistí, že daný přístup k pacientovi je prospěšný a správný.
Virtuální realita boří předsudky
Co bývá pro pacienty obecně těžko překonatelné, co by mohl být „kámen úrazu“?
Občas slýchám, že lidé vnímají zdejší režim jako hodně omezující, což mě trošku překvapuje. Myslím si, že náš režim je dost volný, neboť jsou zde propustky odpolední a víkendové a my pacienty podporujeme v tom, aby na propustky chodili. Přesto pro někoho ten řád může být svazující. Zároveň bývá náročné překonat obavu ze stigmatizace, z toho, že je člověk hospitalizován na psychiatrii. Stále se řeší otázka, jestli o své nemoci říkat všem, nebo jen vybraným blízkým lidem. Pacienti se obávají, že to může poškodit děti, když budou otevření. Zkrátka tohle téma je ve společnosti stále žhavé.
Stigmatizace duševních nemocí je stále přítomná…
Ano, obava z prostředí zůstává. Přestože naše oddělení vypadá jako hezký hotel a nenese s sebou stigma psychiatrie, nejsou tu žádné velké ložnice a zanedbané pavilony.
Hodně se ten pohled na psychiatrii mění a snad současné iniciativy v rámci destigmatizace půjdou rychlým tempem ještě dál.
Já jsem třeba ráda za program virtuální reality. To mi přijde jako destigmatizující součást léčby. Když se používají takové supermoderní technologie, tak se s tím můžete doma pochlubit. Někdo má problém říct, že se léčí na psychiatrii. Naproti tomu říct, že trénuji pomocí virtuální reality situace, které jsou pro mě náročné, to už zní hezky.
Zahrada je jako terapie
Děláte záslužnou, ale velmi náročnou práci. Jak se chráníte před syndromem vyhoření?
(přemýšlí) To je dobrá otázka. Pro mě je důležité umět oddělit práci a svůj volný čas a ten naplnit tím, co mě baví. Poslední dobou si užívám práci na zahradě, ke které jsem se dostala až teď, už v trochu pokročilém věku. Zároveň práce na zahradě učí člověka mnohým dovednostem. Je to něco, do čeho mohu vložit energii, mám o tom svoji představu, ale pak musím značnou část zase odevzdat přírodě a nechat ji pracovat. Je to spolupráce, do které vkládám hodně úsilí, ale přes všechnu snahu nemohu stoprocentně zaručit výsledek. Ono to trochu reflektuje i práci psychoterapeutickou. Učí mě to zase jinému druhu pokory a trpělivosti.
To je hezká analogie. A co se týče pracovního prostředí?
Od letoška se nám podařilo zavést supervize2. Vždy na konci běhu se sejdeme se supervizorkou a probíráme důležitá témata. Zároveň vítám, když k nám chodí na stáže mladí psychologové a doktoři, kteří přinášejí zase svůj nový pohled.
Jaké máte informace o tom, jak se pacientům následně daří?
Někdo se ozývá, někdo přijde k zopakování a aktuálně sledujeme efektivitu léčby u pacientů s obsedantně-kompulzivní poruchou3 (OCD). To je úplně na začátku a hodnotí se léčba s odstupem. Mít obecně více informací o tom, jak se pacientům následně daří je výzva a mohlo by to být pro nás jako pro personál povzbuzení do další práce. Lépe by to také ukázalo, čemu má smysl se věnovat a čemu tolik ne.
Děkuji za rozhovor. Co byste chtěla vzkázat našim čtenářům?
Především bych ráda povzbudila všechny lidi, které trápí úzkosti a narušují jim běžný život, ať se nebojí, a ozvou se nám. Pozveme si je na vyšetření a domluvíme se na dalším postupu. Aktuálně se více zaměřujeme na léčbu OCD, které je mnohdy obtížné porozumět a léčit ji. Můžeme těmto lidem nabídnout intenzivní program s využitím virtuální reality.
Foto: archiv autorky
