Jsem krásná. V klidu, vestoje, sama a statická rozhodně. Jenže foťák si to nemyslí. 

Jsou lidi, co vypadají hezky přirozeně, jejich tělo má na fotce všechno správně, někdy i líp než ve skutečnosti. Boky mají široké akorát, nožka působí nenuceně sexy, není jim vidět do nosních dírek ani jim nevyběhne kus špeku na břiše, vlasy mají ležérně sčesané a spodek těla jim nepřetejká k sousedům. Výrazem navozujou světovej mír, a kdybyste fotili dál a sestavili z toho leporelo, byla by to krásná studie s kulisou, partnerem nebo se živly. Jim nikdy nesvítí slunce do očí nebo divně do podpaží, neleze jim prádlo, nemívají blbým úhlem ucho větší než hlavu, nerosí se ani nepotí. A když se mají cvaknout v podzimním listí nebo mezi plátky růží, snímek jednoduše ovládnou a nikdy z toho nevyjdou jako trpajzlík v posledním tažení mezi chroštím.

„Promiňte, kde je tady výtah?“

Uvaděčka mě ve vteřině sjede od hlavy k patě.

„Ale vy nemáte vozejk,“ hlesne spíš rezignovaně a dodá: „Zavolám hasiče.“

Copak hoří? 

Nevím, jestli bude žalovat, nebo zapalovat pochodně, ale doufám, že příchod do sálu v náručí uniformovaného muže není za příplatek. Jestli jo, ušetříme, pánové jsou totiž nezvěstní, tak postupujeme s dámou. Ujala se nás hezky, o tom žádná, ale ve frontě má další diváky včetně pána s berlema, tak neví, co dřív.

„Focení nevadí?“ zeptá se a už už si bere foťák do ruky. „Nefotit, prosím,“ řeknu a ustoupím ze záběru. Zamrzne, zaskočila jsem ho, možná čeká, že ještě něco dodám. Třeba to tradiční o dvou bradách, čtyřicítce za krkem nebo že chci, ať mě přemlouvá.

Jenže tentokrát to nezabere.

Zase jeden takovej den, kdy bych chtěla být sama se sebou. 

Kráčet městem a nemuset koukat pod nohy, kolem sebe, nehlídat, jak blízko a rychle kdo kolem jde a jestli mě aspoň trochu vnímá. Neuhejbat psům, dětem, koloběžkám a kolům, nedělat nic navíc.  Nepředvídat všechno, co se kde šustne, jen abych mohla zůstat stát nebo abych došla o kus dál.

Chtěla bych jenom jít. Po chodníku, ulici, silnici, cestě.

Nebyl doma, protože se sousedem zapojil syna. Vidím chlapce v zásuvce a ptám se po robotech, vím já, čí narození vlastně zapíjí? Taky mi něžně připomněl, jak je dobře, že jsem u něj vyla, asi že to bylo za úplňku a došlo i na kapesníky. Když to zkoušel urovnat, doplnil, že myslel povila. V tom ale nejedu už vůbec a teď se bojím zeptat, jestli ta pískací hračka je vážně psí.

Až se příště marodím, chci bejt našeptávač v mobilu.

Mého oblíbeného hodináře vystrnadil sex shop. 

Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, že vánoční výzdoba doznala futuristických a ergonomických vylepšení, nebo že jde o sváteční rozšíření sortimentu na baterky. Jenže z výlohy toho jinak nenápadného bočního krámku v uličce mezi botami, oblečením a salaterií na mě pomrkává kráska v krajkovém spodním prádle a mnohoznačným úsměvem mě láká mezi zboží pro velký. No co, v jiných patrech jsou restaurace, kavárny, knihkupectví, oblečení, drogerie a lékárna, tak proč to nemít komplet. Jakože nasytíme úplně všechno, na co máme zrovna chuť. Pět rohlíků, dva jogurty a dildo, prosím, děkuji.

„Počkej, sim tě. Takhle přece nemůžeš nikam jít! Dej si to nějak to… esteticky.“ 

Než stihnu zareagovat, začne mi rukama šmejdit po těle. Rychlým pohybem mi srovná kabát v ramenou a podle švů, porozepíná a pozapíná knoflíky a přetočí ucho od batohu. Do toho mi stíhá strkat zbloudilej vlas za ucho a krotit pěšinku. Zjevně by se realizovala i níž, ale nohavici už radši zpacifikuju sama, stejně jako nestejnoměrně uvázaný boty a vršek svetru, co mi kdovíproč vyjíždí nahoru.

Zase mě někdo cizí oždibuje a uhlazuje. Uááááá!

Vzbudil mě sloup modrýho světla, flashka si něco vyřizuje s vypnutou televizí. Zavrčím „holky, já chci vážně spát“ a po chvilce zhasnem všechny. Nebo taky ne, když mi zrovna domácnost děsně nutně potřebuje něco vyjevit.

A je to venku. 

Povídám si nejen s ibiškem a kávovarem, ale i s další elektronikou a spotřebiči. Nejde o konkrétní postoj k heavy metalu, jen mám ráda, když si rozumíme, k čemuž kvalitní rozhovor patří. Teda rozhovor… Je mi jasný, že až to bude oboustranný, budu už perplex jinde, přesto mě to i bez odpovědí baví.

„A ještě mám takovou prosbu.“ A staženej zadek, jak nejsem zvyklá.

„Ano, madam?“ Tos mi to ulehčil, vydrž, až odložím rukavičky.

„Než mi to maso přinesete, můžete mi ho prosím nakrájet?“ Jako ne přímo vy, ale v kuchyni, to je snad jasný. A jestli se budu ještě chvilku takhle usmívat, budete mi ho muset namixovat.

Jenže on nedbá a zírá. Fakt je perplex. Tak zírám taky a oba čekáme na zázrak. 

„Je to pro mě jednodušší,“ promluvím radši do ticha. 

Měla jsem si jednu ruku žertovně zandat do rukávu, abych oběma nikoho nemátla.

„A to  neto… nemůžete sama?“ Ne, ty vole, na porcování potravy balím pomocnej personál.

Nádech, výdech. Můžu, ale nechci. Ani nevysvětlovat. 

„Prosím. Děkuji!“ A fakt nevím, jestli mám, nebo nemám zač.

„Posílám mapu.“

A sakra. Budu muset s barvou ven.

„Víš, mně je mapa k ničemu. Kde přesně budeš čekat?“

Poslal výřez s tím, že na označené místo stačí kliknout a ono se samo zvětší. Ach jo.

Neumím číst v mapách, nechápu plánky a nevyvodím si, odkud kam mám jít. Patří to k mojí diagnóze, ale umí to vydráždit k nepříčetnosti. Říká se tomu potíže s orientací a má se za to, že to znamená, že bez nápovědy netrefím ze Žižkova do Vršovic případně že váhám, jestli mám radši psy, nebo kočky. Ne že si do mobilu píšu, kudy přesně se jde z bytu do krámu a že si to musím občas zopáknout, abych nevyšla ze cviku a neskončila třeba v kotelně. Beze srandy.