Není to poprvé, co se přiznávám k tomu, že na podzim se mi přes léto pracně nabytá kondice i psychická forma většinou rychle vytrácejí. Letošní říjen, nebudu nic skrývat, mi nesedl vůbec. Furt jsem ospalý, mám špatného „pamatováka“, po domě se ploužím a zdá se mi, že každý krok navíc mě už musí skolit. Světlým okamžikem byl snad jen minulý pátek, kdy jsme odpoledne se synem vyrazili do Beskyd a nasbírali plný košík hřibů.
Roztroušená skleróza, závažné neurologické onemocnění, jehož průběh lékaři sice už u nemalé části pacientů dokážou zpomalit, ale stále ne vyléčit, zaútočila na Lucii Mollinari nezvykle brzy. Už ve třinácti letech. Od té doby se její zdravotní stav výrazně zhoršil.
Gabriela Doleželová pomáhá lidem s lupénkou (psoriázou) a před pěti lety stála u zrodu myšlenky Puntíkového dne, tedy akce, jejímž účelem je rozšířit povědomí o této neinfekční kožní nemoci.
Přednášky o motýlech a čmelácích, hudební vystoupení a prodej bylinkových a řemeslných výrobků. I to nabídlo téměř sedmi stovkám návštěvníků Bylinkobraní, které se už tradičně uskutečnilo v areálu Domova sv. Josefa v Žirči u Dvora Králové.
Deset příběhů, deset osudů lidí se sluchovým handicapem a také deset životních cest zasazených do prostředí Moravskoslezského kraje. Tak by se dal shrnout obsah knihy Veroniky Širc Jsem jedno (moravské) ucho. Autorka knihu slavnostně pokřtila poslední zářijový pátek ve vítkovické pobočce Knihovny města Ostravy. Záštitu nad knihou převzala manželka prezidenta Eva Pavlová.
Náhoda tomu chtěla, že jsem první zářijovou sobotu vyrazil naším autem do Velkých Losin v podhůří Jeseníků. V úseku trasy mezi Opavou a Bruntálem je odbočka na Milotice nad Opavou. A i při zmíněné cestě se mi jako pokaždé, kdy tudy projíždím, vybavily vzpomínky na ničivé povodně z roku 1997.
Tehdy jsem jako zpravodaj celostátního deníku Slovo jezdil do zatopených obcí na Krnovsku a Bruntálsku. Abych mohl čtenáře informovat, jakou zkázu zdivočelá voda udělala například v Zátoru, v Holčovicích, Karlovicích, Široké Nivě a dalších obcích a městech.
Na červencových Svatoanenských slavnostech jsem nemohl minout stánek Rosky Hradec Králové. Usměvavé a milé členky královéhradecké Rosky mi při krátkém povídání toto sdružení stručně představily, ale těch aktivit, které jejich sdružení připravuje, je tolik, že se to na deset řádků textu vejít nemohlo. Proto jsem se rozhodl požádat o rozhovor.
Na otázky odpovídala předsedkyně sdružení Bohuslava Jechová. Ta mi však prozradila, že text dala číst a „schválit“ i svým nejbližším spolupracovnicím.
Nebývá to často, kdy usedám ke psaní sloupků s jasnou představou, o čem budu psát a co bych těmi řádky chtěl sdělit. Většinou čekám, že se mi písmenka začnou sama nabízet a myšlenky, ty, že začnou postupně naskakovat.
Právě v těch myšlenkách jsem se tentokrát musel vrátit o několik týdnů zpátky, kdy jsem si užíval v lázních. Kdo už lázeňský pobyt zažil, dobře ví, že i tam platí řád a některá pravidla či zvyklosti, které nováčky mohou někdy i znejistět.
Už to bude sedm měsíců, kdy jsem ve svém prvním letošním sloupku vyhlásil boj nadbytečným kilogramům. Také jsem přislíbil, že se pochlubím, když mi váha ukáže místo tehdejších 107,5 kilogramu o pět kilogramů méně. Původně jsem se chtěl k této váze dostat někdy v květnu. Nepovedlo se.
Údaj 102,4 kg zasvítil na naší digitální váze až v pátek 16. srpna. Abych měl jistotu, provedl jsem hned tři opakovaná vážení. A údaje byly totožné. Musím zároveň dodat, že ten třetí srpnový pátek byl mimořádně parným dnem, navíc jsem celý den něco vyřizoval, takže jsem ani nedoplňoval tekutiny, jak bych správně měl.
Slovy uvedenými v titulku se rozloučil se mnou a mým parťákem Jirkou v restauraci v malebném městečku v Krkonoších vrchní. Až jeho poděkování mě probralo z pohodového naladění. Ani poté, kdy jsem přepočítal obsah peněženky, jsem si už nevzpomněl, jestli mi vracel ze dvoustovky, nebo jsem mu platil papírovou stokorunou a padesátikorunovou mincí. V prvním případě by činil tringelt pětašedesát korun, ve druhém korun pak korun patnáct (což jsem měl v úmyslu). Svěřil jsem
