Začal nám březen, blíží se jaro! Je to období šťavnatých barev, vůní i nových zrození. Také konečného zúčtování s novoročními předsevzetími. Myslím si, že přibližně v březnu se finálně ukáže, jestli jsme vytrvali, nebo je zase nechali vyšumět.

Rok co rok si kladu na srdce, že se mám víc hýbat. Pohybové aktivity se mi poslední roky nedařilo důsledně dodržovat. Pohyb mi dělá velkou radost, proto mě netěšil letitý výpadek z pravidelného cvičení nebo výletování. Ten nezpůsobila lenost, ale propojené velké zdravotní potíže, které mě v chůzi nebo fitness či tanci výrazně vyhodily ze sedla. Ani rady a doporučení, že se musím hodně šetřit, jednoho zrovna nenamotivují, řekněme si to upřímně.

Nastává období hýčkání dřevěného hada! Ale no tak, nepředstavujte si zase kdovíco! Hodlám se ve sloupku držet zkrátka. Ovšem jedno je jisté – dřevěného Hada, strážce letošního roku, si hýčkat musíme. On totiž bude na oplátku hýčkat nás. A to až do února 2026! Tak směle do toho.

Tak už se zabydlujeme v roce 2025. Doufám, že se nám v něm bude žít hezky. Ta číslovka mi připadá téměř jako datace sci-fi beletrie, tolik ten čas letí! Proto nic neodkládejme, vychutnávejme si každý den. Neopomíjejme vzácné a krásné okamžiky, kterých můžeme být součástí. A na to mám jeden trik!

Umění radovat se z mála je dar. Radovat se z mála je umění. Jak kdo chce, výsledek je stejný. Vnímat a prožívat s potěšením hezké maličkosti, kterých si někteří sotva všimnou. Mít rád to, co se zrovna nabízí. To je průprava pro život, panečku! Jen se celý proces nesmí zvrhnout v rezignaci, pohodlnost nebo okolní bezohlednost.

Padající listí, mlhavé a deštivé počasí, chladné a tmavé dny. Nepřehlédnutelná znamení nastalého podzimu. Po ještě nedávných třicítkách je to poměrně šok. Navíc kolem nás začínají rotovat viry a další nepříjemná havěť, k tomu se důrazně připomínají individuální chronická trápení. Takže protančit podzimním blues bez škrábnutí na duši a jiných bolístek je někdy docela oříšek.

Je půl čtvrté ráno. Nespím, protože mě bolí tělo i duše. Navíc ještě před chvílí jsem měla obavy, jak v takovém rozpoložení napíšu sloupek. Abych ho mohla odevzdat, ale hlavně aby k něčemu byl. Pak mi to došlo. Přece ta moje práce! Práce, která pomáhá nejen v těžkých dobách. Mně a mnohým dalším. 

Když vám někdo řekne, že trpělivost růže přináší nebo zaglosuje, že pokud jdete snadnou cestou, tak určitě nikam nevede, může to způsobit, že místo potřebné útěchy či povzbuzení začnete vidět rudě. Jenže osobně vám mohu potvrdit, že ono na tom opravdu něco je!

Je čas dovolených. Možnost někam si vyjet, vzdálit se běžným povinnostem, stále stejným místům, někdy i tvářím. Získáváme prostor pro srovnání myšlenek, dokonce luxus dovolit si vypnout ty vtíravé a nepříjemné. Nastává šance zahodit stereotypy, vyhnout se ubíjející rutině. A co si něco málo z toho zkusit ponechat i po návratu zpoza hranic všedních dní?

Cestou životem sbíráme různá ocenění. Mohou mít podobu čistě lidskou a niternou, některá více oficiální a mediální. Poplácání po rameni, diplomy a medaile vzbudí emoce, jsou chvilku aktuální, blýskavé. Předměty mají čestné místo ve vitríně, na polici, jsou zastrčené v šuplíku, ale pokud si později sotvakdo vzpomene…