Jako malá holčička jsem v čekárnách lékařů a nemocnic proseděla a mámě na klíně proležela nespočet hodin. Dodnes si pamatuji vylepené plakáty s vyobrazením lidského ucha a motýla, s velkým nápisem „Psst, ticho léčí!“ Nechápala jsem smysl tohoto apelu, když zejména zdravotnický personál práskal dveřmi, křičel přes celou chodbu a obecně všude vládl hluk, chaos a stres.
„Brouk“ slaví 30. výročí. Tolikrát už přiletěl na stránky Inspirante. Dovolte mi, prosím, dnes #nechbroukažít obléknout do rodinného kabátku. Nebude řeč o sestrách zdravotních, řádových, o krvi a nemocnicích, ačkoli pohybovat se nebudeme daleko od tématu… Takže o těch diagnózách a slzách to také bude. O pocitech a citech určitě. Vše souvisí se vším.
Někteří lidé jsou jako oplatky. Prasklí a polámaní na kusy. Nesmí se na ně moc tlačit, jinak nám zůstanou jen drobky. Tuto trefnou moudrost jsem nevymyslela já, ale slyšela jsem ji ve filmu. Zasáhla mě, protože jsem se už mnohokrát v životě přesvědčila, jak moc pravdivá tato skutečnost je.
Miluji energii života. Ať už je jakýkoliv. Tu sílu, kdy se nadechnu a spolu se vzduchem do mě proudí poznání, že to půjde. Nějak. Jednou lépe a krásně. Jindy hůře, s tíhou srovnatelnou s vahou vagonu uhlí. Uhlí tak černého, že jeden je z toho celý ukoptěn. A celý vlak se řítí dál – rychle, kolikrát bez kontroly…
Chybujeme všichni. Lidé i zvířata. Stroje, přístroje mohou selhat. Omyly a chyby jsou přirozenou součástí života, i když příjemné nejsou. Mohou být poučné a zocelující, posunout nás dál. Nebo mohou mít negativní dopad na nás i naše okolí, dokážou pořádně škodit, případně vyústit až ve fatální důsledky. Důležité je rozeznat, kdy se jedná o omyl a chybu, které můžeme zařadit ještě do přirozeného procesu našeho bytí a konání, nebo jedná-li se už o pochybení z lajdáctví, lhostejnosti, hlouposti,
Dozvědět se po probuzení po operaci, že se mi v plné palbě obnovily akutní projevy mé diagnózy, s nimiž jsem se dlouhé roky snažila zatočit a dělala pro to i psí kusy, bylo jako dostat lopatou přes hlavu. Víří v ní myšlenky, že veškeré to táhlé trápení je zase tady, je reálné, hmatatelné a už je nelze popřít. Jako kdyby nestačilo, že i bez tohoto zhoršení jsem se ohledně zdraví nezdraví měla co otáčet…
Když americký psycholog Abraham Harold Maslow v minulém století definoval hierarchii lidských potřeb a seřadil je do pyramidy podle jejich postupného vývoje a hodnoty, byl zároveň přesvědčen, že uspokojení nižších potřeb je předpokladem pro nástup potřeb vyšších. Tehdy ještě netušil, že za několik desítek let za nás naše potřeby a jejich důležitost budou luštit a „rozhodovat“ o nich například reklamní agentury, internetový marketing a soubory cookies. Žijme bděle v 21. století!
„Kde se vidíte za 10 let?“ V tomto případě se nejedná o personalistickou vějičku v rámci pohovoru na místo za šedesát tisíc měsíčně, ale o spekulaci a téměř hmatatelné riziko, nakolik za danou dobu může diagnóza poznamenat lidský život, zrasit tělo i psychiku. Ale také nemusí!
Žádného Antonia osobně neznám, ale vedro je mi pořádné. Víc než žhavý temperament okatého svůdce by mi teď spíš bodl ten dostatečně vychlazený lahodný mok z reklamního spotu. Obávám se totiž, že kdyby se mi ještě o něco málo zvýšila tělesná teplota a krevní tlak, pravděpodobně by to se mnou už seklo.
Snad každý si občas přejeme, aby vše, nebo aspoň něco, bylo jinak. Je na nás, jak s tím naložíme. Buď je nám přáno a kombinací příznivých vnějších podmínek s vlastní houževnatostí se změna podaří, nebo se přání musí na nějaký čas založit do šuplíčku „zkusím to příště“. Pak jsou situace, kdy se můžeme stavět na hlavu a skálou stejně nepohneme, maximálně si u toho ještě ublížíme.
