Taky máte za to, že vy si vybíráte zboží a ne zboží vás? A jste si jistí?

Poslední dobou je dost v kurzu nacpat co nejvíc věcí na centimetr čtvereční. Z obchůdků, krámů, večerek, potravin a kumbálů se tak stává něco mezi slalomem a vetešnictvím. To pak v potravinách vybíráte ponožky, v papírnictví jídlo, v pekárně sazeničky. Všude se něco válí. Kolem regálů a v uličkách jsou bedýnky a víc nebo míň vystavené tretky, věci trčí z nečekaných míst a skrblíci mají u nohou k dispozici megamegózní balení, ze kterých by vyžila menší vesnice. To se vyplatí.

Vřítila jsem se za roh, mám to za pár. Designové ántré je na hlavu, připadám si jako v zrcadlovém bludišti. Zatnu zuby, jenže dámy jsou za turniketem, smůla. 

Zacouvám zpátky do chodbičky, kde je úklidová místnost, přebalovák a bezbariérová toaleta. Všechno neproniknutelně zamčené, ale ne na euroklíč, asi aby měla obsluha přehled, kolika lidem s handicapem se chce v nákupáku čůrat. Vzorně zazvoním na označenej zvonek, zaparkuju se na lavičku a dám nohy křížem. Po dvou minutách přijede trochu bezradná maminka s kočárkem. Mačkám tedy znova a modlím se, aby obsluha slyšela.

Možná slyšela, ale nedbala.

Miluju hokej a hokej miluje mě, protože ač se dívám rok co rok, pokaždý začínám od nuly a radost z ledovýho mumraje ze mě vyloženě stříká. To potvrdí všichni, co mě kdy viděli fandit a přešli, že si v pauze hledám, jestli Rakousko fakt nemá moře.

Na některá poprvé se zapomenout nedá, a to ani nemusí být májová.

Mělo mě varovat, že „Zásilkovna funguje lépe s aplikací“, ale nevarovalo. Ani mi nepřišlo divný, že se před tou obří červenou vymožeností sem tam komíhá zmatenej a frustrovanej člověk, co na ni dost nepřítomně zírá, pokud teda už nekope. Přičítala jsem to bohaté nabídce alkoholu v prodejně opodál.

Psalo by se o něm mnohem líp. 

Kdyby byl handicap jako traktor, většina lidí by chápala, že traktorista a traktor nejsou jedno, i když taky umí zvorat kdeco. Málokdo by předpokládal, že traktorista stráví kvůli traktoru zbytek života výhradně v holinách ve stodole a na poli.

Nabídla mi rámě, jinak eskalátory nesjedu. Pustí pár lidí, pak ucpe průchod a stojí. To ovšem neustojí pán nad ní, začne halekat, nadávat, dokonce i tleskat a pískat. Paní se otočí a důrazně mu sdělí, že „slečna je nemocná a musí se držet, laskavě, ano?!“ Ne. Dotírání nepřestává, takže marný vysvětlování zazní cestou dolů patřičně nahlas asi pětkrát. Myslím, že nemocnou holku si ještě teď rapujou dispečeři ve službě.