S psychickými problémy se potýkám již nějakou tu dobu a myslím, že už je mám celkem pod kontrolou. Přesto přijdou chvíle, kdy je mi mizerně. Někdy mají jasný spouštěč, někdy ne. Děje se to každému z nás, lišíme se však v prožívané míře a v tom, jak to umíme zvládat. Samozřejmě někdy hůř, někdy líp. Já už jsem u sebe vypozorovala věci, které mi způsobují únavu a horší soustředěnost: vedle vyřizování praktických

Karanténa stále trvá. Nemám ráda řeči typu, že špatnou situaci máme brát jako příležitost, každopádně jedno pozitivum mě k současné pandemii přeci jen napadá – kultura. Je to paradox. Za poslední dva měsíce jsem zhlédla mnohem víc filmů a koncertů on-line, než by tomu bylo za normálních podmínek. Souvisí to s mou introverzí. Musí být „svátek“, abych opustila dům. Samozřejmě se to nedá srovnat s aspektem o poznání horším –

Odmala nosím poměrně silné brýle. Od začátku mého vnímání jsem tak zvyklá na nepatrný doplněk svého zevnějšku. Nikdy jsem s brýlemi neměla problém, když nepočítám ústrky na základní škole a dětinské častování „brejloune“. Trauma z toho nemám. Některá omezení však ano. Nemohu například praktikovat některé sporty (což mi vzhledem k mému pohybovému nadání ani tolik nevadí) a mám pomalejší reflexy, což se projevovalo například na gymplu při hodinách tělocviku, konkrétně při volejbalu

Nemám doma televizi. Jelikož jsem teď dva dny přespávala v bytě, kde televize je, měla jsem možnost zakusit, co je tak denním chlebem většiny obyvatelstva – tedy normální televizní program. Kromě stereotypních a trochu únavných (byť nutných) zpráv o koronaviru jsem zhlédla několik reality show, seriál z nemocničního prostředí a také edukativně-zábavný pořad o práci policistů České republiky. Co se týče mých dojmů, jako vytržení ze stereotypu a zábava jednou za čas

Celým světem teď otřásá pandemie koronaviru. Já se paradoxně tolik nebojím. Nikdy jsem netrpěla na chřipky, takže mi zdravý rozum říká, že mám jakous takous imunitu a mohu být v klidu. Ačkoliv čísla nakažených rychle stoupají, já mám strach z jiné věci. Velmi často sama sebe pozoruji a diagnostikuji si různé smrtelné nemoci. Obvolávám pak všechny kamarády a sděluji jim své vyfabulované příznaky. Podle papírů mám jinou diagnózu než hypochondrii

Nikdy jsem nepatřila do žádné subkultury. Sice už dávno nejsem v pubertě, kdy člověk neustále řeší přináležitost k nějaké skupině, ale mám pocit, že hledání svého místa ve světě skrz identifikaci s určitou rolí se mě stále týká. Je to nikdy nekončící proces. Jak víme z vývojové psychologie (a jistě to odtušíme i z vlastní zkušenosti), v době dospívání jde hlavně o partu kamarádů a počátky profesní orientace. V mladší dospělosti člověk vedle vztahů řeší především studium