Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Včera skončil nouzový stav. Jak se vrátit k běžnému fungování v okamžiku, kdy ale doba koronavirová ještě neskončila?

Rozvolňování restrikcí je již toužebně očekáváno. Není to však čekání na uvolnění. Musíme se totiž připravit na dobu, která bude ještě nepřehlednější.

Týká se to nás všech, ale zejména těch, kdo jsou zahrnováni do rizikové skupiny, omezené svým zdravotním stavem – bez ohledu na věk a důvod.

Mezi ty patří i lidé s onkologickou nemocí, nejen tou, která probíhá, ale i tou, která zanechala slabší imunitu nebo zhoršila fungování plic nebo srdce.

Jak na to? (návod pro ohrožené)

„Neměla bych odložit kontrolu na onkologii na podzim?“ zeptala se paní v telefonu. Mluvila z ní úzkost, protože se jí špatně dýchá a hodně kašle. Je doma již dva měsíce, děti jí nakupují a telefonují, ona nikam nevychází. Z rozhovoru vyšlo najevo, že je po onemocnění již několik let a je sledována na několika pracovištích pro následky ozařování. To, že nyní nechodí ani nakupovat, je velký zásah do jejích běžných pohybových a sociálních aktivit. Jak se této paní bude dál žít v době „uvolňování“?

„Není to první hovor na toto téma s nemocnými. Chápu jejich úzkost. Chápu i to, že to někteří dělají kvůli svým dětem, kdy jim nechtějí dělat starosti tím, že by odmítli jejich péči. Jenže to má nedozírné následky a to nejen pro ně,“ říká psycholožka Kristýna Maulenová z Amelie. „Člověk slyší odevšud, co se smí a co ne. Jako by byla v životě nějaká jistota a stoprocentní pravda. Žijeme teď všichni jako děti, kterým dospělí říkají, co mají dělat. Pak se nelze dospělým nemocným divit, že tomu tlaku podléhají a zbavují se své svobody rozhodování.“

Není to ale jen takhle, je i mnoho těch, kdo se i přes svou „rizikovost“ spoléhají na svůj zdravý úsudek a zkušenost. Třeba paní Drahomíra. Ta říká „i v této době je třeba dodržet svůj styl života, řídit se rozhodnutími příslušných orgánů ve věci hygieny nošení roušek s ohledem k sobě i ostatním a hlavně nepropadat stresu! Jen používat hlavu a v ní orgán nejdůležitější: mozek. Nám více než sedmdesátiletým se nedoporučovalo vycházet ven. Nesmysl! Ven ze čtyř stěn! Právě pohyb a procházky udržují zdravotní a hlavně psychický stav. Používejme rozum a zkušenosti své i svých předků. Vraťme se k pokoře a odpovědnosti za sebe, přírodu i druhé. Viru zmar. Vydržte, vydržme, vždyť jsme si už něco prožili se svou nemocí a hle: jsme pořád tady.“

Co je pro „ohrožené“ důležité:

  • Zůstat fyzicky i psychicky aktivní. Podle vlastních možností, představ a přání. I nemocní by měli zůstat přirozeně aktivní. Pohyb je přirozenou součástí našich životů a uzavírání doma mezi čtyřmi stěnami není dlouhodobým řešením. Například pobyt v přírodě je prevencí mnoha obtížím, takže proč nevyrazit ven, mimo zástavbu a množství lidí? Proč neříci blízkým, aby nás tam zavezli?
  • Uvědomit si, co a proč chci, a to jasně říkat svému okolí. Chci, aby na mě moji blízcí nebrali zvláštní ohledy, protože vztahy s blízkými bez omezení jsou pro mě důležitější než být smutná, zdravý a sám doma? Proč ne, stačí se jen domluvit. Nebo naopak chci, aby mi děti nakoupily, zavolaly mi každý týden, a chci trávit svůj čas doma a o samotě na procházkách? Proč ne, i to je přece jasné. Nebo chci, aby ke mně přijela vnoučata, protože se na ně moc, moc těším, ale bojím se nákazy, a tak chci poprosit, aby se ti starší a dospělí nechali otestovat? I to je možné domluvit. Jen je třeba mít jasno, jak to vlastně chci.
  • Domlouvat se se svým okolím na mých představách a jejich realizaci. Vědět, co chci, je první stupeň uvědomění. Druhým je to, kam až mohu či chci ustoupit z mé představy při domlouvání s ostatními a kam v žádném případě ne. Nic není vždy tak, jak si přesně představujeme, protože ti okolo většinou chtějí něco jiného než my. O tom je třeba mluvit a hledat cestu domluvy, která je přijatelná pro obě strany. Řešení se dá vždy nějaké najít, jen si nesmíme stát stále na svém.
  • Dodržovat zpřísněná hygienická opatření. Mezi ně patří vyhýbání se místům s větší koncentrací lidí, kde je vyšší pravděpodobnost, že může být nakažený člověk. Používání rukavic a dezinfekce či mytí rukou, když bych mohl přijít do styku s místem, kterého se potenciálně nemocný dotkl – třeba klika domu, v dopravních prostředcích, při mačkání knoflíku na přechodu nebo klávesách na bankomatu. Vyhýbání se lidem, kteří vykazují znaky nákazy – raději vystoupit z dopravního prostředku a přijet později než se nakazit.
  • Pečovat o sebe. Dostatečně spát, jíst, pít, pravidelně se hýbat, ale také mít kontakt s lidmi okolo nás, těšit se z běžného života a věcí, dělat to, co nás baví a dává nám smysl. S tím souvisí i to, že bychom se neměli nechat přetěžovat množstvím informací o covid-19, opatřeních souvisejících s koronavirem a dalšími událostmi. Někdy je prostě dobré vypnout a nevědět vše.
  • Být odpovědný za postup své léčby, kontrol a řešení nutných věcí s úřady. Naše zdraví a spokojenost je naší odpovědností. Pokud se nám něco nezdá, je rizikovější zůstat doma neošetřený než se vydat do zdravotnického zařízení. Stejně tak není dobré odkládat preventivní prohlídky (a to jakékoli), neřešit třeba podání žádosti či nechat propadnout smlouvu. Poradit se telefonem či e-mailem s lékařem či sociálním pracovníkem je odpovědné.
  • Přijmout určitou míru rizika. Jistota, že se nenakazím, neexistuje. To se může stát i při dodržování těch nejpřísnějších opatření. Takže je dobré si říci, kdy jít do přiměřeného rizika (jako bych byl zdravý), protože mi to udělá dobře. Takové riziko nám může dodat radost ze zvládnutého a prožitého, není dobré se zříkat všeho.

Užitečné kontakty:

Amelie, z.s., se již od roku 2006 věnuje bezplatné psychosociální pomoci onkologicky nemocným a jejich blízkým. Vizí Amelie je, aby rakovina byla vnímána „jen“ jako součást života a své poslání vidí v tom, že pomáhá žít život s rakovinou.
Web: amelie-zs.cz

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Marie Zemanová

Marie Zemanová

V redakci magazínu Inspirante pracuje od června 2018. Poslední dva roky působila v časopise Zora, předtím pracovala například v České televizi, iDNES a v Economii. Od srpna 2019 píše sloupek #za-zrak. Ve facebookovém profilu Za-Zrak informuje o životě bez zraku v souvislostech. Je součástí týmu Návštěvy POTMĚ, ve kterém se nevidomí setkávají se seniory. Kromě toho aktivně naslouchá ve vlastním projektu 1 Velké ucho.

Další příspěvky autora