“Nic bez záměru / Nedělej nic bez záměru,” říká r’n’b písničkářka Solange na nahrávce Nothing Without Intention (“nic bez záměru”) na svém nejnovějším albu When I Get Home (“když přijdu domů”). Že je Solange v hudbě jako doma, není žádný div – jedná se o její čtvrté studiové album a má na svém kontě spolupráci s dalšími umělci (např. s Janelle Monáe, o které jsme psali v létě, nebo se svou starší sestrou Beyoncé). A když zrovna nedělá muziku, vrhá se na herectví nebo filmovou režii – minulý rok režírovala videoklip Weekend kolegyně SZy, která, stejně jako Solange, má ADHD. Víme ale, co měla Solange za lubem?
Na album, které vyšlo letos 1. března, se objevily smíšené recenze. Zatímco Alexis Petridis, recenzent britského Guardianu, vidí jako jeho slabinu krátké písně, nedotažené melodie a stále se opakující texty, vlogerka JustLatasha naopak kritiku vynechává a v 45minutové recenzi navíc divákům vysvětluje právě záměry Solange.
Solange je sebevědomá umělkyně, ať už v osobním, nebo profesním životě. Na jejím druhém albu, Sol-Angel and the Hadley St Dreams, najdeme píseň s výmluvným názvem Fuck the Industry (“seru na [hudební] průmysl”), kde se zpovídá z toho, že nikdy nebude perfektní jako Beyoncé ani že si nečeše vlasy, a proto kašle na hudební průmysl a jeho praktiky. O několik let později vydala album A Seat at the Table (“beseda”), kde oslavuje černošské účesy, duševní zdraví i svoji rodinu a vyzývá lidi, kteří nejsou černochy, aby jim nebrali jejich kulturu. Když ale získala v roce 2017 za singl alba Cranes in the Sky cenu Grammy, nesdílela na svém twitterovém účtu radost, nýbrž frustraci z toho, že její starší sestra nevyhrála album roku. Své sestry se zastala i pár let předtím, když dala svému švagrovi, raperovi Jay Zmu facku ve výtahu za to, že Beyoncé podváděl.
Toto sebevědomí se promítlo i do jejího posledního alba, které porušuje snad veškerá pravidla současné populární hudby. Písně obvykle netrvají déle než několik minut, obsahují jen minimum hudebních nástrojů a významově nejsou pro většinu lidí dešifrovatelné. Jak ale upozorňuje JustLatasha, album je především poctou Houstonu, jejímu rodišti – a když se Solange dostane domů, je mezi svými a nemusí nic nikomu vysvětlovat. Naštěstí máme internet a pomocí zasvěcených lidí si můžeme potřebné reference snadno dohledat.
Krátká nahrávka S McGregor je tak pojmenována po ulici South McGregor Way, kde v dětství spolu se Solange bydlely sestry Debbie Allen a Phylicia Rashad, které se v této nahrávce objevují, píseň Almeda je pojmenována po houstonské čtvrti, Beltway zase odkazuje na stejnojmennou houstonskou silnici, stejně tak Exit Scott odkazuje na ulici Scott Street, jež se nachází vedle South McGregor Way. V písni Way to the Show pro změnu opěvuje krásy houstonských barev a laků na auta a odkazuje na dalšího houstonského rodáka Mika Jonese, který proslul rapováním o svém telefonním čísle snad v každé nahrávce, kde se objevil.
V písničkách neuslyšíme ale jen zmínky o Houstonu, nýbrž i o afroamerické spiritualitě. Proto na albu uslyšíme Alexyss Tylor, autorku píšící o spiritualitě sexuality (We Deal With the Freak’n), či zmínky o floridské vodě (Almeda), což je voňavka používaná ve vúdú. Na druhou stranu, celé album v podstatě zní jako jedna dlouhá modlitební knížka, která posluchači vysvětluje, v čem spočívá jeho síla. Solange hovoří v písni Dreams o tom, že dětské sny se mohou plnit, ovšem ne ihned; v Time (Is) zase slyšíme hlas zpěváky Samphy, který říká: “Mimochodem, češeš si vlasy”, jako kdyby po těch dlouhých letech změnila ke svým vlasům přístup.
Solange skutečně přístup změnila – na rozdíl od předchozích alb jsou melodie i texty minimalistické, nicméně se zase na druhou stranu nebojí experimentovat a propojovat úryvky z jiných zvukových nahrávek, které by nikdo pohromadě nečekal, a kupodivu to do sebe perfektně zapadá. Podobně jako Kentucky Rain Elvise Presleyho nebo Rain Missy Elliott evokuje Sound of Rain zvuk dešťových kapek, což zní jako pastva pro duši. Mainstreamové tvorbě se nejvíc blíží Almeda a My Skin My Logo, které by možná mohly konkurovat písním jiných umělcům, ale When I Get Home nemá ambice bořit žebříčky hitparád.
“Nedovedu se vystihnout jedním výrazem, na to je tu až moc součástí, až moc vesmírů, až moc projevů, až moc veršů, až moc křivek, až moc problémů, až moc cest, až moc hor, až moc řek, až moc -” říká v nahrávce Can I Hold the Mic. Jestliže tedy bylo jejím záměrem obsáhnout svou osobnost nejrůznějšími způsoby, When I Get Home svůj cíl splnilo.
Foto: Tore Sætre / Wikimedia
