Kniha Poslední akt lásky s podtitulem Příběh mého bratra a jeho sestry se nečte snadno. Dnes pětačtyřicetiletá autorka Cathy Rentzenbrink se v autobiografickém příběhu vrací do let své puberty, kdy v roce 1990 jejího bratra Matthewa srazilo auto.
„Bydlí tu Matthew Mintern?“ „Jo, jsem jeho sestra.“
„Tak pojeďte s náma, je v maléru.“
To si můžeme přečíst na prvních stránkách knihy, která vyšla v originálu jako The Last Act of Love před dvěma lety v Londýně.
„Malér. Znepokojivé slovo, ale ne zas tak moc. Oblékla jsem si všechno, co jsem před chvílí sundala, a ucítila vlnu adrenalinu, která nebyla nepříjemná. Není potřeba budit rodiče. Vyřeším to, ať už je to cokoliv. Nějaký vtípek. Nějaká školácká pitomost. Nic, co by nezvládla vyžehlit sympatická starší sestra. Matty bude vděčný. Budu na něho trochu naštvaná, ale později se tomu zasmějeme. Možná to řeknu rodičům a možná taky ne.“
Tak to ale nakonec nebylo.
Malér z oné letní noci totiž ovlivnil život jedné soudržné milující rodiny na dlouhá léta…
Nehoda se stala dva týdny před zveřejněním výsledků mladíkových maturitních testů, které byly nejlepší z celé školy. Cathy a její rodiče seděli v nemocnici u bezvládného těla, drželi ho za ruku, sledovali na monitoru tlukot jeho srdce a snažili se ho udržet naživu. Tehdy ještě netušili, že existuje něco horšího než smrt…
Kniha, která vyšla v nakladatelství Dobrovský v edici Knihy Omega, pokračuje líčením toho, co se stalo dál, o podpoře komunity, péči o Mattyho a všech nadějích a zklamáních.
A o nepředstavitelně těžkém rozhodnutí, které musela Cathy a jejich rodiče udělat osm let po osudné noci.
Je to příběh pro každého, kdo někdy bezmocně sledoval něčí utrpení nebo ztratil někoho blízkého. Kniha je svědectvím o rodině a o ceně, kterou platíme za lásku.
Neméně zajímavý je i další autorčin život, který popisuje ve druhé části knihy. Otevřeně líčí, jak bylo nejprve těžké o tom všem mluvit, o izolaci a také o psychických problémech a alkoholu. Píše ale i o katarzi a smíření.
Cathy Rentzenbrink, která svým příběhem mimo jiné pomáhá pozůstalým, o tom v doslovu z května 2016 napsala:
„Náš svět je krutý, ale je v něm i krása a je možné, že trik spočívá v tom, čeho se rozhodneme držet. Zjistila jsem, že si nejvíc cením upřímného spojení s ostatními lidskými bytostmi. Dřív jsem se ho odvážila hledat jenom v knížkách, teď ho ale vidím ve skutečných lidech z reálného života. Tím, že jsem se ze svojí bolesti vypsala, že jsem v tomto příběhu o hlubokém žalu jedné rodiny nechala ostatním prostor, aby se s ním identifikovali a našli v něm svůj příběh a útěchu, jsem otevřela konverzaci. A užívám si ji.“
Foto: Pixabay, Knihy Dobrovský
