„Dozvěděla jsem se, že mám roztroušenou sklerózu. Před dětmi se mi povedlo schovat slzy, ale před přáteli jsem dostala hysterák. Musela jsem se nahlas ptát: proč zrovna já?“ četl jsem krátce po diagnóze „RSky“ na internetu.
Nevím, v jakém stádiu nemoc paní potkala, ani nevím, jak je na tom teď. Ale stejně…
Ne.
Jestli něco fakt NEMÁ smysl, pak je to sypat si sůl do vlastních ran a melodramaticky se ptát: „Proč zrovna já?“
Proč zrovna vy? No prostě tak.
Někomu umře pes, někomu se na hlavu vykadí holub a vy máte roztroušenou sklerózu. Není to něco, čím se chlubíte, neříkáte to, když chcete někoho sbalit, ale jaksi s tím nic neuděláte.
Mohli jste mimochodem dopadnout daleko hůř! Mohla vám vyrůst třetí noha, nebo vám někdo mohl implantovat sloní kůži, či prasečí mozek. (Že se něco takového neděje? To ani nezkoušejte! Děláte, jak kdybyste nesledovali současnou – a vlastně nejen současnou – politiku!)
Pokud byste si za dotazem „proč zrovna já?“ stáli i po této vyčerpávající argumentaci, doporučoval bych studium existencialistů, případně dalších filozofických směrů pokládajících si podobné otázky. Obávám se však, že ani tady se vám nedostane uspokojivé odpovědi.
Proč zrovna já?
Dobře, ať nežeru… Občas mi to taky probleskne hlavou. Třeba když stojím u pisoáru na záchodech v restauraci a kvůli drahé eresce mi místo očekávaného čůrku vytryskne leda tak kapka potu na čele. Posléze se mi pak vedle stojící šedesátník vysměje. Protože: „Co to jako je, mladej?“…
V tu chvíli se můžete taky smát a jít si dát ještě drink, abyste si pak tento humorný skeč o půl hodiny později zopakovali. Nebo vám může být líto kritického stavu světa, kterému vládnou odulé okurky (se sloní kůží a prasečím mozkem), lidé v něm jsou povrchní a nepřemýšlí nad příčinami věcí. Můžete dělat leccos.
Ale, proboha, neptejte se: proč zrovna já?
Alespoň ne nahlas.
Foto: archiv Marka Blažíčka
