Ačkoliv si můžete myslet, že vozíčkáři pouze sedí a jejich tělo a mysl jsou zcela pasivní, pokusím se vás vyvést z omylu. Pro zdravého člověka může být až překvapující, že vozíčkář může například takzvaně tančit na vozíku, nebo se tanečně pohybovat ve dvojici se zdravým partnerem, nebo si dokonce zatančit kankán. Také by vás asi nenapadlo, že existují lekce plavání pro handicapované s osobním plavčíkem, který se

Autorem výroku Laskavost mění náš osud je duchovní učitel a myslitel Sri Chinmoy. Citát mám vyrytý na krásné dřevěné propisce. Vždy, když se na ni podívám, vezmu ji do ruky, nějak automaticky slova zaměním a přečtu: Laskavost mění náš soud. A to už se mi v životě potvrdilo nesčíslněkrát. Na první dobrou. Pod palbou emocí a dojmů. Možná opakovaných zkušeností s danou osobou. Pod tíhou soudů a závěrů okolí…

Minule jsme spolu zkoušeli rozluštit záhadu břemene v rukách líznutých obrnou. Dnes se zvenku přesuneme dovnitř. Při péči o sebe nebo o domácnost jak na potvoru obvykle obě ruce potřebujeme. A co na to Češi? Zavile si myslí, že tyhle úkony pro člověka s diagnózou obstarává přece někdo jinej (rodič, partner, dítě, soused, lokaj, domovník, služka), kdo se do toho pouští buď z lásky, z povinnosti, nebo za prachy.

Před devíti lety jsem prodělala svoji první velkou břišní operaci, kdy mi byla vyvedena kolostomie. Moje břicho v té době mělo celkem rovný tvar, stomie se dobře hojila, její okolí bylo rovné. Po splasknutí se hezky vyrovnala s břišním reliéfem. Moje stomasestřička byla velice zkušená, takže okamžitě na první pohled nasadila správnou pomůcku, která hezky držela. Měla jsem rovnou podložku a sáček s výpustí kvůli

Narozeniny. Den, který je vyhrazen pouze nám. Den, kdy si připomínáme vlastní zrod na tomto občas zvláštním světě. Popravdě, nikdy jsem moc neholdovala bujarým oslavám jakéhokoliv druhu a u jakékoliv příležitosti – narozeniny, svátek, silvestr, titul a podobně. Ale čím jsem starší, tím víc tomu přicházím na chuť. Jako bych si sama sebe začala víc vážit. Věnuji větší pozornost vlastnímu životu a blízkým lidem. Vážím

Kdo si už delší dobu čte mé sloupky, ví, že se často zamýšlím nad tím, jak pojmenováváme věci kolem sebe. Dnes se k této tradici vrátím a zamyslím se nad souslovím, které často potkáváme: speciální vzdělávací potřeby. Asi to nemusím blíže představovat. Děti se speciálními potřebami. Uchazeči se speciálními vzdělávacími potřebami. Kdyby sem přiletěl Marťan či jiný mimozemšťan, nejspíš by si pomyslel, že takoví lidé

Do cukrárny vejde jako někdo, kdo normálně kulhá. Ven vychází po kouskách. Nejprve vytrčí ruku s kelímkem svíraným tak mocně, že to zavání novou baristickou technikou. Následují blíže nespecifikované části těla (například bok opřenej o skleněnou výplň dveří nebo zadek s obtisklou omítkou) a nepřirozeně vysoko zvednutá noha překračující půlcentimetrový práh. Přihlížející děti tleskají zdařilé imitaci plameňáka, ona však vytřeštěně zírá před sebe a celou svou bytost

Několik vysokých škol – hodně učení – málo spánku. Dodnes si vybavuju, jak jsem po nocích bloumala po chodbách koleje nebo seděla ve společné kuchyňce a biflovala se moudra na politologii, teologii… Nadrcených informací si pamatuju pramálo. O to víc mrzí, že mi neprospaný čas nikdo nevrátí. Nu, co už teď nadělám? Docela dost. Poučená z chyb svého „mládí“ dávám spánku větší prostor. Snažím se chodit do

Sice již patřím do kategorie „život začíná po čtyřicítce“, ovšem to mě neodrazuje od bezprostřední radosti a chuti hrát si. Hrají-li si dospělí, většinou to zavání nějakou pikantérií. Jaká škoda, že mnozí s naskakujícími roky považují za nudu či ostudu ponechat si část dětské duše a rozverný pohled na svět. Proběhnout kaluží, nastavovat tvář kapkám deště. Zavzpomínat si na bezstarostné časy nad pexesem nebo dominem, mikádem… Zajuchat si nad

Mně taky někdo ublížil, zkoušel mě přeprat, osahávat, svlíknout a taky jsem se milovala nebo tak něco proti své vůli. Pokud můžu soudit, takhle to má hodně dívek a žen, ale nemluví o tom. S kým totiž? A jak přesně? Proč nám ten, kdo to viděl a byl u toho, nějak nepomohl? A kde začíná a končí naše holčičí vina nebo spíš náš podíl na tom