Splněný sen

S blížící se šedesátkou jsem doma stále častěji pronášel věty, že bych chtěl aspoň jednou v životě zažít atmosféru, která panuje na utkáních Realu Madrid. Manželka i potomci se rozhodli, že návštěva stadionu Santiaga Bernabéu není až tak vzdálená a předčasně mi dárek k narozeninám nadělili. Zájezd jsme pořídili na poslední chvíli. Vzhledem k časovým možnostem jsem do Španělska vyrážel z Ostravy až v pátek odpoledne a v pondělí dopoledne jsem už musel být zpátky kvůli pochůzkám po doktorech. Abych si ten výlet užil, doprovázel mě syn. 

S miniaturními batůžky, ve kterých jsme měli opravdu jen to nejnutnější, jsme se nakonec dostali pozdě večer do hlavního města Španělska. V sobotu nás čekala návštěva mače, který už o ničem nerozhodoval. Real nemohl skončit než na druhém místě, Barcelonu už o titul připravit nemohl, a jeho soupeř ze San Sebastánu ukončil sezonu v klidném středu tabulky. Ale to naše těšení nemohlo nijak zmenšit.

Více »

Tak to vybal #perplexveměstě

Určitě je tam proto, aby šel líp otevřít. Přesněji, aby vůbec šel otevřít.

Takovej ten odchlípnutej rožek od sýra, co vyzývá k tomu, ať si škubnu. Jenže trhám a nic. Obal drží, mnoha kombinacím tahu, tlaku, kluznosti a přísavnosti navzdory. Jo, můžu si vzít nůž nebo klíče, lžičku, kladivo, prostě co je po ruce. Jenže jde o princip. Jakože když už tam ten okraj je, měl by být k užitku. (To sice vylučuje existenci celulitidy, ale víte, jak to myslím.)

Více »

Nefňukej, veverko #perplexveměstě

Citlivka, plačka, měkejš.

Tak to budu zřejmě já. Nechci bejt, ale jsem.

Všimněte si, že když na veřejnosti zvýšíte hlas, nadáváte nebo se hádáte, je to vlastně cajk. Kolíkujete si terén, nenecháváte si nic líbit, dáváte o sobě vědět. Působíte sebejistě a dospěle, možná i trochu světácky, protože umíte reagovat, stírat, případně křičet.

Zatímco když nejdřív zaraženě mlčíte a pak se vám ze všeho začne klepat brada nebo vlhnout oči, jste za slabocha nebo malý dítě. Ztrácíte kredit i nárok na svůj styl. Měli byste vypnout hruď, napnout síly a něco ze sebe vypotit. Jenže ono to jaksi nejde hned. Zamrznete a jediný, na co v tu chvíli myslíte, je nebejt. Teda ne vysloveně umřít, i když to by asi taky bylo řešení.

Více »

Hokej se hlásí #perplexveměstě

Hokej je moje každoroční narozeninová kulisa. Pamatuju si termín mistrovství světa hlavně kvůli tomu a dávno jsem se přestala ptát, proč se něco tak zimního hraje zrovna v květnu. Asi na mou počest.

Letos jsem se zase těšila a chtěla jsem si hlášky zapisovat, jenže bych pak byla jako v práci, takže radši bez notýsku a pěkně napnout uši. A prvně jsem si uvědomila, jak moc chlapská je to hra. Já vím, že stárnu, ale dávám si rozbory před zápasem a najednou mi z nich trčí hlavně statistika. Kdo proti komu hraje a jak si spolu vedou, to ještě chápu, ovšem dál už mi to uniká, třeba jako průřez letopočty nebo stejnými halami s jinými mančafty…

Více »

Radio Ga Ga #perplexveměstě

Jsem předvídatelná. 

V restauraci si vybírám sezení v koutě, s větším stolkem, lavicí a u okna.

Jako jednomu kousku mi ovšem obsluha nabízí ta nejtitěrnější místa uprostřed tahů do kuchyně a na záchod, kde zleva nedobrovolně poslouchám cizí hovory o nemovitostech a zprava o sportu. Shora na mě šajní zářivka, přirozené světlo je za příplatek. Číšník kolem mě imrvére krouží. Nabízí mi vodu, ještě než dosednu, dezert, ještě než dojím, a tahá ze mě další přání, ještě než si užiju to předtím. Asi mám exkluzivně dlouhý vedení, protože mezi loky a sousty potřebuju pauzu, když už ne soukromí.

A dorazí to rádio. Ticho je totiž na blacklistu.

Více »

Nemudrovat, prosím #perplexveměstě

„Handicap mě už nijak nedefinuje!“ řekl a důležitě se rozhlédl po místnosti. 

Hotovej název životopisu nebo nápis na náhrobek. Působí učeně, skoro jako nový náboženství. Ideální do titulků a pro vyvolání pocitu viny u těch, co nemají to štěstí být potřební. Škoda, že nemám trumpetu, do toho zaraženého ticha by se hodila. Tramtadadá! A přineste mi jako zjevně trapně definované židli, nebo mi ty nohy upadnou, díky.

Jasně, nejsme jen soubor nefunkčních orgánů a končetin, ale co s tím dál? Co si pomůžu, když kváknu právě tohle? Budu lepší, silnější, samostatnější nebo snad osobitější? Dám tím najevo, že si se vším poradím sama a že nepotřebuju dejme tomu parkovačku?

Více »

Šampion, fenka, Ota a já #psychokoutek

Letos mě první máj zastihne připravenou – zaláskovanou. Pusa pod rozkvetlým stromem by měla klapnout. Je to úleva být v páru – nejen kvůli tradici. Znenadání zažívám méně úzkostí i melancholie. Mohu si také dovolit víc odpočívat, protože mám zástup.
Jako tuhle v neděli, když jsem si mohla zdřímnout. Můj rytíř zatím pekl muffiny na plánované rodinné setkání. Malinové s čokoládou. Ano, láska prochází žaludkem – a tady to platilo dvojnásob.

Více »

Starý ořešák…

Ať už ta zima dá pokoj a začne jaro! Čím mi přibývá roků, tím více očekávám konec ročního období, kdy se člověk musí navlékat do svetrů a bund. Sám nosím čepici i v období, kdy se teploměr dostává jen těsně nad nulu. 

Více »
Obrázek muchomůrky červené v lese

Co tě neposílí, to tě zabije. Aneb jak si zachovat zdraví v online světě…#4fantazie

Poprvé jsem vážně onemocněl a byl hospitalizovaný s duševním onemocněním ještě během studia na vysoké škole v roce 2002. To bylo v době, kdy se v internetu teprve začaly objevovat první sociální sítě. Facebook v té době ještě ani neexistoval – uvádí se, že vznikl na doméně thefacebook.com 4. února roku 2004. Osobně jsem tehdy uživatelsky experimentoval s první českou sociální sítí, která se jmenovala Cyberspace. Mimochodem, tato síť, byť už dnes prakticky

Více »

Rozkvetlá magnolie mě dostala do formy

Při psaní sloupků jsem většinou ovlivněn tím, co se semlelo v poslední době. Občas zvítězí nejsilnější zážitek, jindy do textu zamotám událostí více. Tentokrát bylo zážitků tolik, že zvítězila varianta B. Hned první dubnové pondělí jsem se probudil v tak mizerném rozpoložení, že jsem dokonce zvažoval, že se vydám pomalým krokem k nedalekému krematoriu. Hlava bolela jako střep, a kdybych měl odhadnout výkonnost své palice, zůstal bych u jednotek procent. Nepomohl ani pozdně odpolední šlofík, který občas zabírá.

Druhý den jsem se od rána těšil, jak můj oblíbený Real v Lize mistrů rozdrtí v Londýně Arsenal. Nerozdrtil, dostal výprask 3:0, takže jsem schoval připravenou mikinu s logem klubu, abych nebyl terčem štiplavých poznámek studentů a kolegů ve škole. Při návštěvě sklepa jsem navíc zjistil, že se k nám prohryzal potkan, kterému na Ostravsku říkáme ščur.

Více »