Určitě je tam proto, aby šel líp otevřít. Přesněji, aby vůbec šel otevřít.

Takovej ten odchlípnutej rožek od sýra, co vyzývá k tomu, ať si škubnu. Jenže trhám a nic. Obal drží, mnoha kombinacím tahu, tlaku, kluznosti a přísavnosti navzdory. Jo, můžu si vzít nůž nebo klíče, lžičku, kladivo, prostě co je po ruce. Jenže jde o princip. Jakože když už tam ten okraj je, měl by být k užitku. (To sice vylučuje existenci celulitidy, ale víte, jak to myslím.)

Citlivka, plačka, měkejš.

Tak to budu zřejmě já. Nechci bejt, ale jsem.

Všimněte si, že když na veřejnosti zvýšíte hlas, nadáváte nebo se hádáte, je to vlastně cajk. Kolíkujete si terén, nenecháváte si nic líbit, dáváte o sobě vědět. Působíte sebejistě a dospěle, možná i trochu světácky, protože umíte reagovat, stírat, případně křičet.

Zatímco když nejdřív zaraženě mlčíte a pak se vám ze všeho začne klepat brada nebo vlhnout oči, jste za slabocha nebo malý dítě. Ztrácíte kredit i nárok na svůj styl. Měli byste vypnout hruď, napnout síly a něco ze sebe vypotit. Jenže ono to jaksi nejde hned. Zamrznete a jediný, na co v tu chvíli myslíte, je nebejt. Teda ne vysloveně umřít, i když to by asi taky bylo řešení.

Hokej je moje každoroční narozeninová kulisa. Pamatuju si termín mistrovství světa hlavně kvůli tomu a dávno jsem se přestala ptát, proč se něco tak zimního hraje zrovna v květnu. Asi na mou počest.

Letos jsem se zase těšila a chtěla jsem si hlášky zapisovat, jenže bych pak byla jako v práci, takže radši bez notýsku a pěkně napnout uši. A prvně jsem si uvědomila, jak moc chlapská je to hra. Já vím, že stárnu, ale dávám si rozbory před zápasem a najednou mi z nich trčí hlavně statistika. Kdo proti komu hraje a jak si spolu vedou, to ještě chápu, ovšem dál už mi to uniká, třeba jako průřez letopočty nebo stejnými halami s jinými mančafty…

Jsem předvídatelná. 

V restauraci si vybírám sezení v koutě, s větším stolkem, lavicí a u okna.

Jako jednomu kousku mi ovšem obsluha nabízí ta nejtitěrnější místa uprostřed tahů do kuchyně a na záchod, kde zleva nedobrovolně poslouchám cizí hovory o nemovitostech a zprava o sportu. Shora na mě šajní zářivka, přirozené světlo je za příplatek. Číšník kolem mě imrvére krouží. Nabízí mi vodu, ještě než dosednu, dezert, ještě než dojím, a tahá ze mě další přání, ještě než si užiju to předtím. Asi mám exkluzivně dlouhý vedení, protože mezi loky a sousty potřebuju pauzu, když už ne soukromí.

A dorazí to rádio. Ticho je totiž na blacklistu.

„Handicap mě už nijak nedefinuje!“ řekl a důležitě se rozhlédl po místnosti. 

Hotovej název životopisu nebo nápis na náhrobek. Působí učeně, skoro jako nový náboženství. Ideální do titulků a pro vyvolání pocitu viny u těch, co nemají to štěstí být potřební. Škoda, že nemám trumpetu, do toho zaraženého ticha by se hodila. Tramtadadá! A přineste mi jako zjevně trapně definované židli, nebo mi ty nohy upadnou, díky.

Jasně, nejsme jen soubor nefunkčních orgánů a končetin, ale co s tím dál? Co si pomůžu, když kváknu právě tohle? Budu lepší, silnější, samostatnější nebo snad osobitější? Dám tím najevo, že si se vším poradím sama a že nepotřebuju dejme tomu parkovačku?