Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?
V souvislosti se svou diagnózou se vracím k otázce, nakolik je možné věřit svému vlastnímu vědomí či mozku, chcete-li. Námi vnímaná a prožívaná realita totiž vůbec nemusí odpovídat skutečnosti, jak existuje sama o sobě. Je možné, že všechny naše prožitky jsou vlastně jen halucinace našeho evolucí uzpůsobeného mozku, který je doslova uvězněn v naší křehké lebce?
Je čas dovolených. Možnost někam si vyjet, vzdálit se běžným povinnostem, stále stejným místům, někdy i tvářím. Získáváme prostor pro srovnání myšlenek, dokonce luxus dovolit si vypnout ty vtíravé a nepříjemné. Nastává šance zahodit stereotypy, vyhnout se ubíjející rutině. A co si něco málo z toho zkusit ponechat i po návratu zpoza hranic všedních dní?
Nevím, jak se ta chvíle pozná. Ani jak se na ni připravit.
Když se narodíte v nepohyblivým těle, svět se vymkne z kloubů, aby vás rozhejbal a postavil. Jestli se mu to povede, bude vás honit dál. Ať stojíte líp, víc rovně, zatáhnete břicho, vytáčíte špičku, došlapujete na paty, ať se tak necouráte, nebojíte a neděláte drama z věcí, co dramatický nejsou. Budete trénovat schody, eskalátory, obrubníky, kopce, vlaky, busy, tramvaje. Budete zkoušet normálně projít lítačkama, fotobuňkou, karuselem nebo přes troje vstupní rohože, případně nastoupit do výtahu tak, aby vás nesecvakly dveře. Přetrhnete se, abyste vypadali hezčí, stabilnější, s rukama u těla, pusou zavřenou, abyste po pár stech metrech chůze nemuseli sušit tričko, taková je to totiž makačka. Prospíte půl puberty únavou, protože cvičíte tak moc, že je to nepředstavitelný a nepřenosný. Ostatní chodí, vy chcete taky. Nikdo vám to vymlouvat nebude, protože v dětství prej máte šanci.
Všichni to známe. Den si nalajnujeme na minuty a bác. Totální banalita všechny plány rozmetá na prach a umně je zamete pod koberec. Stačí si zapomenout klíče, nedoběhnout tramvaj nebo omylem vytípnout budík. Já si z ranku nepříjemných situací vytáhnul postrach všech puberťáků – nefunkční internet.
Od brzkého rána jsme tak bojovali s technikou a v jednom kuse prohrávali. Naši snahu rozjet net bych přirovnal k nerovnému boji mravenec versus bota.
Já jsem fakt naivní.
Pořád jsem čekala, že se dopravní podnik kvůli slušně velký vlně odporu vůči nově zavedeným zastávkám na znamení důstojně zamyslí. A ono ne. V médiích jsou pořád stejná vyjádření, jak se pro nikoho skoro nic nemění, jak jsou řidiči vedeni, aby si cestujících všímali skrz průhledný zastávky (ehm, s nalepeným ptákem). Navrch je to opentlený výchovnými srandašoty o tom, kde všude je tlačítko, jupí!
Jenže tohle fakt není o tlačítku, pokud se s ním teda neovládá přímo řidič.
Cestou životem sbíráme různá ocenění. Mohou mít podobu čistě lidskou a niternou, některá více oficiální a mediální. Poplácání po rameni, diplomy a medaile vzbudí emoce, jsou chvilku aktuální, blýskavé. Předměty mají čestné místo ve vitríně, na polici, jsou zastrčené v šuplíku, ale pokud si později sotvakdo vzpomene…
Od konce června budou všechny pražský a středočeský autobusový zastávky na znamení.
Já nechci, strašně nechci. A rozhodně nejsem sama. Zatímco v oficiálních vyjádřeních jsou potenciální problémy jenom haluz a přiznanej handicap mají zatím jenom zrakáči, stačilo by, kdyby se hlavouni šli místo klikání a propočítávání grafů plnotučně projet.
Svátek všech zamilovaných po americku i po česku už proběhl. Co takhle přidat svátek oslavující zamilovanost do sebe sama? Že mi to zavání narcismem? Ale to je omyl psychologa začátečníka. Narcismem totiž trpím, když se ráda nemám. Narcista je člověk, který potřebuje druhé shazovat, aby se cítil být nadřazen. Narcista o sobě neustále mluví v superlativech a nepřizná jedinou chybu, protože se zoufale bojí, že není dost dobrý.
S přibývajícími léty jednomu ubývají síly, kondička slábne. A když si člověk postěžuje, tak mu partner v rozhovoru odpoví: „A co bys chtěl, podívej se do občanky na datum narození.“ Musím přiznat, že s některými příznaky přibývajících let, i když se to navenek snažím nedávat tak najevo, se smiřuju hodně těžce. I uvnitř.
Například noc na uplynulou neděli jsem měl tak těžké spaní, že mě myšlenky na stárnutí pronásledovaly i ve snech. Tu noc se mi jich zdálo hned několik.
