Pod dozorem #perplexveměstě

Vcházím do banky a ostraha zpozorní. Má proč, nosím ortézu, abych pod ní pašovala tisícovky. Já to vím, sekuriťák taky. Jakmile klesnu na beztvaré a zoufale nepohodlné sofá, protože tady se investuje a nezevluje, on má co dělat, aby nezačal leštit pistoli. A když se mě ujme pracovnice pobočky, přikvačí k ní druhá, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Se mnou v pořádku, jestli jako dámu v kostýmku nějak neohrožuju. Odolám nutkání postavit je obě do pozoru jenom proto, že to sama neumím. Já dát ruce vzhůru a pustit se opory, ležím hned. A vůbec, odkdy mají postižení penízky na něco jinýho než na kindervajíčka? Takže za tím musí vězet něco víc… Co na tom, že by mě coby banditu s přehledem zastavila fotobuňka nebo kabel na zemi. Nezkusíš, nevíš.

Více »

Náš zákazník, náš plán #perplexveměstě

Taky máte za to, že vy si vybíráte zboží a ne zboží vás? A jste si jistí?

Poslední dobou je dost v kurzu nacpat co nejvíc věcí na centimetr čtvereční. Z obchůdků, krámů, večerek, potravin a kumbálů se tak stává něco mezi slalomem a vetešnictvím. To pak v potravinách vybíráte ponožky, v papírnictví jídlo, v pekárně sazeničky. Všude se něco válí. Kolem regálů a v uličkách jsou bedýnky a víc nebo míň vystavené tretky, věci trčí z nečekaných míst a skrblíci mají u nohou k dispozici megamegózní balení, ze kterých by vyžila menší vesnice. To se vyplatí.

Více »

Putování po doktorech #sportsman

Občas uvažuju, že si místo titulu před jménem napíšu PROFESIONÁLNÍ SBĚRATEL ŽÁDANEK. Jen tento týden jsem po rutinních kontrolách vyfasoval rovnou pět. Odběr krve, vyšetření moči, EKG, pravidelná magnetická rezonance mozku, CT… Holt někdo má doma kolekci známek, já kupím jednu žádanku za druhou a moje plány dostávají krátkodobý knokaut. 

Více »

U vzhledu zahrádky tahám za kratší konec

Debaty mezi drahou polovičkou a mou maličkostí o tom, jak by měla vypadat naše zahrada, občas připomínají vyhrocené politické diskuse, které televize vysílají neděli co neděli. Ale v naší rodině se, až na výjimky, přeme převážně o podobu zahrádky. Zatímco v dalších věcech týkajících se běžného života se dokážeme shodnout a domluvit, u zahrady to neplatí.

Více »

Mrazivá vášeň #nechbroukažít

Léto ještě nezačalo, ale já už v tom lítám od jara. Vlastně jaro ještě ani nebylo! Jenže srdci a chuti neporučíš. Stejně tak počasí a návalům. Tak proč si nezamlsat hned, když to na jednoho přijde? 

Více »

Čekání na Godota #perplexveměstě

Vřítila jsem se za roh, mám to za pár. Designové ántré je na hlavu, připadám si jako v zrcadlovém bludišti. Zatnu zuby, jenže dámy jsou za turniketem, smůla. 

Zacouvám zpátky do chodbičky, kde je úklidová místnost, přebalovák a bezbariérová toaleta. Všechno neproniknutelně zamčené, ale ne na euroklíč, asi aby měla obsluha přehled, kolika lidem s handicapem se chce v nákupáku čůrat. Vzorně zazvoním na označenej zvonek, zaparkuju se na lavičku a dám nohy křížem. Po dvou minutách přijede trochu bezradná maminka s kočárkem. Mačkám tedy znova a modlím se, aby obsluha slyšela.

Možná slyšela, ale nedbala.

Více »

Paradoxy hokeje #perplexveměstě

Miluju hokej a hokej miluje mě, protože ač se dívám rok co rok, pokaždý začínám od nuly a radost z ledovýho mumraje ze mě vyloženě stříká. To potvrdí všichni, co mě kdy viděli fandit a přešli, že si v pauze hledám, jestli Rakousko fakt nemá moře.

Více »

Učit se jazyky a cestovat

Jako by to bylo dnes, když jsem zamířil na reportáž k jednomu z průkopníků ekologického způsobu hospodaření u nás. Brzy to však bude dvacet roků zpátky, kdy mi na svém statku odhadem šedesátiletý chlapík vysvětloval, proč má podle něj ekologické hospodaření budoucnost. A pamatuji si i to, že už tehdy mě upozorňoval, že rozdíl mezi cenou za eko (bio) produkci a třeba brambory, mrkví či cibulí vypěstovanými běžným způsobem bude výrazný. Těch šedesát roků jsem mu tehdy přisoudil sám, bylo mi hloupé, abych se ptal na věk. Jen jsem věděl, že má těsně před důchodem.

Více »

Pohlazení laskavostí – okamžiky, kdy zase věřím #nechbroukažít

S vývojem okolních událostí a poněkud zvrhlou morálkou je pro mě čím dál těžší věřit v lidi a lidské dobro. Vlastně si říkám, co ještě přijde. Přitom si dávno myslím, že už je všeho přespříliš… Ale pak stačí jeden vydařený den, kdy nepotkám jen vyšinutce nebo hulváty, a znovu doufám. V takové dny se těším z toho, že to s námi ještě není úplná katastrofa.

Více »

Jak je důležité míti Ajšu

Před lety jsem se rozhodla osvojit si odrostlé odložené štěně. Dnes si říkám, že si ona vybrala a ochočila mě. Vždyť kdo by jí nepodlehl… Byla to osmiměsíční neposedná fenka, u které se příroda nemohla rozhodnout, a tak ji hlavu a nohy vybarvila béžovo-bíle a zbytek vyčernila. Nejvíc mě dostaly její oči s dokonalými očními linkami, permanentními. Tohle všechno a mnohem víc je moje Ajša. 

Více »