Předseda Psychiatrické společnosti Martin Anders tvrdí, že současné zásadní změny přemění systém psychiatrické péče od základů, a že je to poprvé od Sametové revoluce v roce 1989, kdy se v nějakém medicínském oboru u nás tvoří nové paradigma. Pro pacienty bude po reformě péče dostupnější, přátelštější a neodtržená od jejich přirozeného prostředí, ve kterém žijí.
Docent Anders si myslí, že současný stav péče o duševní zdraví v Česku je v některých aspektech na nižší úrovni, než u obyvatel států západní a severní Evropy. Pro země Evropské Unie se přitom stává péče o psychické zdraví prioritou: duševní choroby se totiž podle odhadů týkají každého čtvrtého Evropana a vytvářejí velké břímě moderních společností.
Zastaralá je i struktura poskytované péče. Proto se i odborná společnost, kterou nyní zastupuje, už minimálně patnáct let pokouší o změnu. Za reformu psychiatrické péče už ve velkém kope i ministerstvo zdravotnictví. S tématem pracuje tým 150 expertů. Martin Anders k tomu říká: „Díky evropským penězům je za to nyní spoluodpovědný celý stát“ – a dodává, že Psychiatrická společnost České lékařské společnosti J. E. Purkyně stála se svými podklady na úplném začátku, kdy se věcí zabývalo jen pár nadšenců.
Za zásadní považuje, že konečně zdravotníci táhnou za jeden provaz se sociálními službami. Hodně spolu komunikují a tvůrci změn mluví i se samotnými uživateli, kteří dávají zpětnou vazbu, co si přejí, co funguje a co ne.
Příklady přesvědčují, tvrdí psychiatr s tím, že když bude systém dobře fungovat, přesvědčí veřejnost o své smysluplnosti.
Chybí provázanost služeb
Celá péče je nyní velmi zakonzervovaná – od zbytečně velkých psychiatrických nemocnic přes to, jak fungují ambulantní specialisté, až po malou spolupráci s lékaři somatické medicíny (z 220 tuzemských nemocnic má psychiatrická oddělení jen 30).
Ptám se pana doktora, jak to nyní funguje, a co bych měla dělat, když bych se ve Slaném – malém středočeském městě, kde bydlím, ocitla v akutních psychických potížích. Vím, že je ve městě přetížený ambulantní psychiatr (někteří lékaři ošetří až 50 klientů denně a čekací doby jsou i čtvrt roku), a že v 35 kilometrů vzdálené Praze mohu vyhledat služby centra krizové intervence.
Docent Anders vysvětluje, že při akutním psychickém diskomfortu by mne měl základně ošetřit jakýkoli lékař a doporučit další péči. Po reformě bych mohla navíc kontaktovat tým Centra duševního zdraví v terénu či z „ulice“ navštívit psychiatrické oddělení nemocnice či ambulanci s rozšířenou péčí.
A proč si obor vybral on sám? Vypráví, že to byla vlastně náhoda. Protože je biologicky založený, začal po studiu na 1. lékařské fakultě (Fakultě všeobecného lékařství) Univerzity Karlovy v rámci postgraduálního studia bádat v dětské nemocnici na pražském Karlově. Pak ho kamarád a kolega ze studií zlákal na zajímavé téma na půdu Psychiatrické kliniky 1. LF UK. Tam začal v laboratoři v rámci studia biomedicíny v oboru neurověd. V roce 2002 obhájil práci na téma „Fosfolipidy v průběhu léčby depresivních poruch“. Chytla ho ale i klinická praxe, postupně si dodělal obě atestace. Habilitační práci z roku 2012 už psal na téma „Význam depresivní poruchy v současné medicíně a společnosti“.
Když si o tom s Martinem Andersem povídáme, říká, že jeho generace je v psychiatrii jedna z prvních, která svou kariéru nezačínala několikaletým působením v psychiatrických léčebnách nebo odděleních, ale šla rovnou do vědeckého prostředí. Snad i proto je velkým propagátorem moderních léčebných postupů.
„Já si myslím, že s pomocí nových metod jde u mnoha pacientů dosáhnout dalšího zlepšení stavu. Nejde jen o péči, ale hlavně o léčbu,“ míní a dodává, že je to i o tom doktorovi, jestli se snaží a zda má pro své snažení dostatečný prostor časový, ale i finanční.
On sám v rámci pražské Všeobecné fakultní nemocnice spolupracuje s kolegy z mnoha odborností, kteří si ho občas volají na konzultace.
V nemocnicích je vyšší riziko duševních chorob
Spolupráce psychiatrie s lékaři somatické medicíny je teď prý velké světové téma. Na psychiku se myslí už při vývoji léčiv, sleduje se i vliv medikamentů (antikoncepce, antibiotik, kortikosteroidů i interakce léčiv) na duševní výkyvy i psychické zdraví.
Martina Anderse trápí velká atomizace medicíny i nepochopení části lékařské veřejnosti, že konzultace psychiatra není rychlá a rutinní stejně jako když nemocného pošlou na rentgen.
Největší zájem směřuje docent Anders do oblasti mezioborové medicíny, zejména detekci psychických poruch v populaci tělesně nemocných pacientů.
Protože onemocnění má vždy vliv na psychiku, je vhodné prosazovat trend, aby psychiatr nebo klinický psycholog byl nedílnou součástí týmu pro somatická onemocnění.
„Jeho rolí je být dobrým průvodcem s pojistkou toho, že u pacienta nedojde ke vzniku nebo prohloubení psychických potíží.“
Samozřejmostí má být vždy důkladné vyšetření (zobrazovací techniky, laboratorní testy), a také možnost konzultací více odborností. A nedílnou součástí je i podpora samotných lékařů i ostatních členů týmu. Někdy sestřičky říkají „Jé, to je dobře, že jste tady, my vás všichni potřebujeme.“
Další pilíře péče
Co ještě bude po změně jinak? Asi nejviditelnější změnou a novým prvkem v systému budou komunitní Centra duševního zdraví. Péče tak bude poskytována blíže pacientovi v jeho přirozených podmínkách a bude přátelštější.
Bude je tvořit multidisciplinární tým – psychiatr, klinický psycholog, psychiatrická sestra, sociální pracovník a případně několik dalších odborností – například odborník na poruchy příjmu potravy nebo adiktolog.
Každé z center bude propojeno s psychiatrickou nemocnicí, ale i s psychiatrickými odděleními, ambulancemi, a také praktickými lékaři. Ti teď často vůbec netuší, že se jejich pacienti léčí na psychiatrii. Naopak praktikům pomůže, že v centrech získají dostupnou psychiatrickou péči pro své pacienty. Přínosem bude i podpora v sociální oblasti.
Dosud někdy skončil v léčebně i ten, kterému by mohla být zajištěna adekvátní pomoc jiným způsobem, kdyby však byla dostupná. Je to jako by se člověk se zlomenou nohou poslal místo chirurgie rovnou do lázní… Hospitalizace je výsledkem bezradnosti systému a důsledek toho, že se člověk včas nedostane k prevenci a vhodným službám. Systém je navíc roky zvyklý pracovat s faktorem obsazenosti lůžek.
Počítá se i s tím, že by se i v nemocnici klienta multidisciplinární tým ptal ještě před propuštěním domů, co pro něj může udělat. A on by pak mohl být v kontaktu se sociálními pracovníky, kteří mu například pomohou jednat s úřady, s návštěvou u lékaře či finančními problémy.
Jedno centrum by mělo mít 100-200 klientů a částečně vzniknou i v dnešních léčebnách, které dobře znají situaci v regionu.
Počítá se s tím, že pracovníci centra budou trávit 80 % času v terénu. Týmy by také měly vyvíjet aktivity v prevenci hospitalizací a jejich zkrácení.
Dalším novým prvkem by měly být ambulance s rozšířenou péčí, které by měly mít regionální odpovědnost. Sníží se tak mimo jiné tlak v krajích, kde je ambulantní péče přetížená.
Odlehčení systému by mělo přinést i víc prostoru na edukační programy a prevenci. Autoři reformy věří, že se zlepší diagnostika a identifikace skryté psychiatrické nemocnosti.
Náklady: Část jde z unijních peněz
Všechno to samozřejmě bude něco stát. Martin Anders upřesnil, že do psychiatrické péče plyne ročně asi 4-5 procent zdravotnického rozpočtu. Ideálních by prý bylo procent šest či sedm, dodal s tím, že 70 -75 procent všech nákladů v oboru tvoří ty personální. „Psychiatrie je obor, který pracuje hlavně s lidským potenciálem,” vysvětluje.
Lepší prostředí
Důraz bude více kladen také na to, jak to v nemocnici vypadá, jak se ctí soukromí, jak je daleko od místa bydliště i jak je zařízení zasazeno v komunitě. Aby byli pacienti spokojenější.
Destigmatizace schizofrenie
Jedním z témat, kterým se tým reformy psychiatrické péče hluboce zabývá, je sejmutí stigmatu z duševních nemocí, především schizofrenie. Ta je vedle bipolárních poruch jedna z nejzávažnějších psychiatrických diagnóz.
„Na druhou stranu, jak se ukazuje, tak zmírnění stigmatu vede k vyšší konzumaci psychiatrických služeb, a na to je třeba být připraveni tj. abychom měli dostatečnou kapacitu služby poskytovat všem potřebným,” říká docent Anders.
To má společné se spolkem Revenium, který se snaží o to samé a také o hladší vstup pacientů na trh práce.
V Reveniu jsme přesvědčeni, že každý člověk je přínosem pro společnost a nikoho nesmí limitovat v jeho snech fyzické, psychické, zdravotní, sociální či jiné znevýhodnění. (O postojích k pacientům se schizofrenií vypovídá nedávný výzkum, který si Revenium zadalo).
Pod pojmem schizofrenie rozumíme skupinu závažných duševních nemocí, jejichž společným znakem je výrazné narušení psychických funkcí. Charakteristické jsou poruchy myšlení, vnímání, vůle, pozornosti a afektivity. V důsledku toho dochází k nepřesnému vnímání a zpracování reality, k mylným interpretacím okolního dění, k potížím při odlišení skutečnosti od vlastních představ, a tím sekundárně i k neadekvátnímu chování. Hlavními projevy jsou například bludy, poruchy vnímání – halucinace, vnější agrese, přecitlivělost, deprese, sebevražedné chování, uzavřenost nebo sociální izolace.
Problém prvních epizod nemoci je podle doktora Anderse to, že si pacient často neuvědomuje závažnost situace a má za to, že psychiatři přehánějí.
Moderní způsoby léčení už totiž rychle zabírají a nemocným se brzy uleví. Podle Martina Anderse také tlumí tolik obávané agresivní chování. Moderní psychofarmaka s minimálními vedlejšími účinky stačí aplikovat jednou za tři měsíce.
Léčba je kombinací medikamentů a terapie. Podle docenta Anderse je nutné pacientovi pomoci s orientací v současném komplikovaném světě a podpořit jeho samostatnost a schopnost obstarat si základní životní potřeby.
Dál jde i vědecký pokrok. Současné výzkumy poukazují na možný vliv imunity na onemocnění – zkoumají se třeba látky zvané cytokiny. Ty jsou produkovány buňkami imunitního systému a jsou schopné navodit například rychlé dělení a diferenciaci určitých typů buněk, které se účastní boje proti patogenům, případně další rysy imunitní obrany.
Zaměstnanost a plnohodnotné začleňování
Cílem změn psychiatrické péče je zvýšení úspěšnosti plnohodnotného začleňování duševně nemocných do společnosti. Jde zejména o zlepšení podmínek pro zaměstnanost.
Problematika je však extrémně složitá a dlouhodobě se daří zaměstnant velmi málo lidí z komunity lidí s duševním onemocněním.
Martin Anders poukazuje na nutnost akceptovat jejich kapacity. I když jejich znevýhodnění často není vidět, otevřený trh práce tito lidé často nezvládnou. Problémem často nebývá samotná práce, ale mezilidské vztahy v ní. Někdo špatně nese i změnu rytmu a režimu.
Další komplikací je otázka určité míry rigidity přidělování invalidních důchodů. A negativní postoj části nemocných k celému posuzování, které mají za neprůhledné a ponižující.
Chybí také institut přechodného zaměstnávání na zkoušku. Nyní je řada pacientů složitostí systému od práce spíš odrazována.
doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D. (1970)
psychiatr, předseda Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN Praha. Byl šéfredaktorem České a slovenské psychiatrie.
Celkem projde ročně psychiatrickými ambulancemi 700 000 lidí. 20 000 lidí bylo hospitalizováno na psychiatrických odděleních v nemocnicích a 40 000 v psychiatrických nemocnicích (léčebnách).
Trend: přibývá léčených ambulantně a je snaha hospitalizacím předcházet a zkracovat je.
Reforma psychiatrie, která započala před pěti lety v říjnu 2013, a díky níž by se péče měla přesunout z nemocnic do center a domácího prostředí nemocných, získala část peněz z Evropských fondů. Do roku 2023 by odtud mohlo Česko mít čtyři miliardy korun. V ČR by měla v budoucnu fungovat stovka center duševního zdraví. Středisko, kde by našli pomoc pacienti s psychickými potížemi i jejich blízcí, by podle plánů mělo být v každém okrese. V psychiatrických nemocnicích je nyní asi 8 000 lůžek následné péče. Při postupném snižování jejich počtu by se měl do center postupně přesouvat i personál z nemocničních zařízení. Reforma představuje zásadní systémovou změnu. Odhaduje se, že bude proces trvat až 20 let.
Schizofrenie patří mezi nejzávažnější psychická onemocnění, kterým podle odhadů odborníků trpí přibližně 1 % populace. Průzkum spolku Revenium na vzorku 500 respondentů se zaměřil na zjištění, jaký postoj k nemoci zaujímají osoby, které o ní mají povědomí či se setkaly s nemocným ve svém okolí. Téměř všichni respondenti uvedli, že nemoc nepovažují za překážku v přátelství (86 %), a více než polovina (58 %) dotázaných nevidí problém také v soužití ve společné domácnosti.
Z průzkumu dále vyplynulo, že nemocný trpící schizofrenií by jako kolega na pracovišti nevadil 68 % dotázaných a 81 % respondentů nepovažuje za problematické žít s nemocným v sousedství. Téměř všichni dotázaní uvedli, že by nemocným měl být umožněn plnohodnotný život včetně výkonu povolání a zajištěna nejlepší dostupná péče.
Foto: Archiv Martina Anderse
