Slýchávám to, co paměť sahá. No… dobře, to možná přeháním, ale stejně: už v prvních ročnících základky slova „drž hubu“ učebnou zněla s minimálně stejnou frekvencí jako úvodní motto každé hodiny: „Můžete si sednout.“ (Což mi připomíná, že trvání tohodle „pozdravu“ vyučujícímu na základkách a středních je fakt parádní ujetina.)
Když popojdu v paměti o něco dál, do let pozdějších, vybavuje se mi také odpověď na držohubování a to sice: „Ale mně se nedrolí.“ Vskutku surrealistický konverzační protiúder, který mě nepřestává fascinovat…
Pokud bych si to měl zrekapitulovat – třeba pro tvorbu sbírky „nejlepších poučení do života“, dozvěděl jsem se z ranku pouček věci typu, že bych měl být „rád, že jsem rád“ a „sklopit hlavu“. Hlavou na to vždycky jen tak nějak zakývám, ale dole to prostě neudržím, to si jí snad radši nechám urazit. Takže přestože jednou za čas u doktora při otázkách na životosprávu si tu hubu svírám opravdu křečovitě, furt mi přijde, že jsem smysl těchdle národních pořekadel nějak nepochopil.
S diagnózou se frekvence sklopených hlav a rádobytí za rádobytí ještě zvýšila. Přišlo s nimi také geniální „ubrat plyn, dokud to jde“.
Olala…
Naštěstí vím, že ze sklopené hlavy by mě bolela záda, na bytí rád za to, že jsem rád, moc obdivuju Nietzscheho, ubrat plyn nemůžu, poněvadž nejsem řidičem…
A to držení huby?
No… zatím se mi nedrolí.
Foto: archiv Marka Blažíčka
