Přirozená vína z rodinného vinařství obohacují hmotné tělo i nehmotného ducha. Podnik z Kutné Hory, který se snaží nezatěžovat přírodu, zaměstnává 11 lidí, většinou ze skupin, které obtížně hledají uplatnění na trhu práce.
Ohlédnutí za rokem 2019
Magazín Inspirante vám ve zklidněném čase kolem svátečních dní nabízí ohlédnutí za některými letošními texty, jež přinášejí příběhy, emoce, rady, zpětnou vazbu a motivaci, kterou vám na našich stránkách přinášejí autoři, kterým do života přišla nemoc či zdravotní postižení. Budeme rádi, když se k nim vrátíte a společně otevřeme bránu do nového roku s jeho přísliby a tajemstvím.
Redakce
Vinná réva na Kutnohorsku, která má tradici od 12. století a proslavil ji zejména český král a římský císař Karel IV., se zde pěstovala přibližně do konce 18. století. Pak vinice zmizely.
A příběh by navždy skončil, nebýt Stanislava Rudolfského, současného předsedy Cechu českých vinařů. Ten tu před 17 lety začal víno znovu zvedat ze země.
Zajímavé je, že kdybychom porovnali, jaká vína se zde dělala před stovkami let a jaká dnes, překvapivě bychom možná našli mnohem méně rozdílů, než bychom čekali. Ale nepředbíhejme.
„Táta původní profesí nebyl vinař, ale celý svůj život vínu zasvětil. Vždycky měl obrovský sen, vypěstovat si vlastní. A tak, když se v roce 2002 naskytla příležitost převzít vinici od státního statku Čáslav, tak se jí chopil,“ vypráví syn a současný ředitel podniku Vinné sklepy Kutná Hora, Lukáš Rudolfský, s nímž si povídám pod středověkou klenbou reprezentativní vinotéky v Klášteru svaté Voršily.
Do řízení firmy se postupně zapojil nejen on, ale i jeho mladší sestra Stanislava Stávková. Ta se stará o obchod. „Chtěli jsme to dělat jinak,“ ujímá se slova. „Tak, jak se to dělávalo kdysi, zcela přirozeně, bez chemie. V souladu s přírodou.“
Jenže v počátcích vinařství to znělo víc jako pohádka, než jako reálný podnikatelský plán. V Česku to v té době takto nedělal nikdo, internet byl v plenkách, takže to chtělo ponořit se do odborné literatury, do archivů, podívat se do zahraničí.
Vinohrady se zelenaly, jeden za druhým
„Oslovil nás mezinárodní systém biodynamického hospodaření Demeter, pojmenovaný podle řecké bohyně plodnosti, do kterého jsme se zapojili a získali certifikát,“ pokračuje Stanislava. „Jde o ucelený koncept. Vedle alternativních metod pěstování a výroby vína zahrnuje právě i ten sociální rozměr při výběru zaměstnanců, na který jste se ptala. Proto jsou u nás dveře otevřené komukoliv, bez ohledu na jeho hendikep. Všechny přístupy do našich objektů jsou bezbariérové.“
Pokud nepočítám desítky brigádníků v sezóně, Rudolfští dnes zaměstnávají celkem 11 lidí. Většina z nich je ze sociálních skupin, které obtížně hledají uplatnění na trhu práce. Získávají zde nejen zaměstnání, ale i jiné pracovní podmínky. Ať už jsou to mladé maminky, které si mohou vzít do práce s sebou děti a když to jen trochu jde, mohou pracovat i z domova, zaměstnanci nad 55 let, či fyzicky postižení.
Má to ale i druhou stránku. U Rudolfských se pracuje na sto procent a platí vzájemná zastupitelnost. Zvláště v sezóně není výjimkou, že majitelé vyrazí sklízet révu do vinic a pak si stoupnou k výrobní lince a lahvují a lepí etikety. Když se ve vinotéce konají degustace a různé akce pro zákazníky, tak zase lidé z výroby, pokud je potřeba, zaskočí v kuchyni, při obsluze i při úklidu. Každý přirozeně podle svých reálných možností.
„Komu to nevyhovuje, ten odejde, a kdo to přijme, ten zůstává a stává se širší součástí naší rodiny,“ vysvětluje Stáňa. Teď už jsme hodně sehraný tým. Máme skvělého vinohradníka Honzu Verunáče, který se stará o vinice, zkušeného sklepmistra Petra Illka, který dohlíží na výrobní proces a zrání vína ve sklepech. Nemohu zapomenout jmenovat i Janu Flechtnerovou, která přesto, že je na vozíku, perfektně zvládá personální agendu naší firmy.“
Mimochodem paní Jana je velký dříč. Se svou dědičnou neléčitelnou nemocí CMT (dědičná neuropatie), která ji už jako pohlednou mladou dívku dostala na vozík, se pere řadu let. Má za sebou kariéru hendikepované modelky, osobní profesní koučky, je to člověk plný energie a optimismu.
Je libo vlastní cuvée? Není problém
Lukáš Rudolfský hodně cestuje a vyměňuje si zkušenosti se zahraničními vinaři. Celou řadu obchodních přátel mají nejen ve Francii, v Rakousku, či v Itálii, ale i ve starověké kolébce vín v Arménii a Gruzii. Právě z poslední jmenované země si přivezl inspiraci na tak zvané Kvevri , což jsou velké hliněné amfory uvnitř vymazané včelím voskem, které slouží k výrobě vína. Pro vinařství je na zakázku z kutnohorské hlíny vyrobil známý sochař Jan Šmikmátor.
„V dávných dobách, když ještě neexistovaly vinařské technologie, to Gruzíni dělali jednoduše. Naplnili tyto nádoby celými hrozny i se stopkami a zahrabali je na půl roku do země,“ říká Lukáš s odzbrojujícím úsměvem, který má na tváři téměř neustále. „My je máme zahrabané ve sklepě do písku. A už jsme z nich stočili první stovky litrů.“
Rodinnému vinařství, mimochodem druhému největšímu svého typu v Čechách, se celkově daří. Získává ocenění v prestižních vinařských soutěžích doma i v zahraničí. Jaká je jeho filozofie? V tom se oba sourozenci shodnou. Momentálně hospodaří na více než 80 hektarech půdy, z nichž vinice tvoří 54 hektarů. Nacházejí se na tratích U Všech svatých, Pod Barborou, Nad Kapličkou, U Borku a Na Příčce. Jedna z jejich nejkrásnějších vinic je v bezprostředním sousedství barokního Kuksu. Zbylou jejich půdu tvoří pastviny pro ovce, sady a pole. Jejich cílem je vytvořit v buducnosti soběstačný statek s ekologickými produkty v nejvyšší kvalitě.
„V Čechách naštěstí obliba nejen kvalitních potravin, ale i kvalitních vín roste,“ pokračuje Stanislava, když spolu procházíme klenutými sklepy v podzemí kláštera, kde jsou uskladněny hektolitry vín. „Proto jsme se aktuálně rozhodli nabídnout i jednu novinku. A tou je zařízení a správa vinice, takříkajíc na klíč. Zákazníkovi pak, pokud bude mít zájem, i jeho víno zpracujeme a uskladníme tady v našich sklepích.“
To by se mi moc líbilo, takové vychytané Cuvée Dosedelova – pozdní sběr, zasním se na chvilku. Z poezie do prózy mě vrací pohled na řadu obrovských „nablýskaných“ privátních sudů. Inu, asi to nebude zrovna laciný koníček. Zvědavě loudím jména šťastných majitelů, přirozeně neúspěšně.
O vínech prázdných i o těch plných
Už zase v prostředí útulné vinotéky si s oběma sourozenci povídáme o víně. A to je asi ta nejkrásnější část mé návštěvy. Dozvídám se celou řadu zajímavostí, o kterých jsem dříve neměla ani tušení. Například vína z Kutné Hory, kterým se někdy také říká vína z Kuksu, dosahují nevyšší možné kvality, která není běžná u vín tak zvaně komerčních. Zatímco víno ze supermarketu ochutnal snad úplně každý, jak chutnala vína za éry Karla IV. jen tušíme ze slavné Nerudovy básně o tom, jak král Karel s Buškem z Velhartic zasedli si k dubovému stolu a o tom, jak ti dva již pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic…
Co se ale dá tvrdit téměř s jistotou je, že přístup k pěstování révy a výrobě vinného moku v rámci biodynamického hospodaření má zřejmě více společného se středověkým, než se současným standardem. Jako osoba v oboru vinařství jen velice mírně vzdělaná se ptám, v čem je vlastně jejich kutnohorské víno jiné, než to, co si běžně koupíme v obchodě. A dozvídám se, že ten rozdíl je údajně opravdu velký.
Když pomineme hnojení a další chemii používanou při pěstování a zpracování vinné révy, v komerčním vinařství jsou dnes neskutečné možnosti, třeba jak dodat vínu tu správnou chuť. „Existují například řady speciálně kultivovaných vinných kvasinek, jedna voní po banánu, jiná po citrusech, či broskvích. Výsledkem jsou pak taková ta efektní navoněná vína, která sice mají výrazný a líbivý buket, ale za ním už není nic, protože vnitřně jsou prázdná. A tohle my dělat nechceme a také to tak neděláme. U našich vín cítíte skutečnou chuť hroznů, půdu, ze které vyrostly. Jsou spontánně fermentována a jen minimálně sířená, takže po nich nebolí hlava. Naše vína jsou prostě plná a voní jen po tom, co skutečně obsahují,“ říká Stanislava Stávková a současně konstatuje, že naštěstí lidí, kteří ocení víno v bio-dynamické kvalitě prý v Čechách přibývá, a to i mezi mladými. „Těší nás, když se na kus řeči a pro radu zastaví mladí manželé, protože si na zahrádce zasadili pár hlav vína, aby jednou po nich něco zůstalo.“
Při setkání s Lukášem a Stanislavou mě zaujala neuvěřitelná lehkost a velká pokora, s níž hovoří o své práci a o tom, co za posledních patnáct let společně dokázali. Neuslyšíte od nich žádné srdceryvné vyprávění o bojích s úřady, ani o bezesných nocích a čtrnáctihodinových pracovních dnech. Z usměvavého Lukáše, který toho zbytečně moc nenamluví, jsem dostala jen: „No, byla to někdy docela rachota!“ A ze Stáni? Jen pokrčení ramen a poznámku: „No víte, když máte jasno v tom, co chcete, tak to prostě přirozeně děláte a to všechno okolo k tomu patří. Tak to neřešíte.“
Co dodat? Klobouk dolů. Slyšíte z dálky to cinknutí skleniček? To jim připíjím na zdraví!
Foto: Eva Dosedělová a archiv Vinné sklepy Kutná Hora
