Anna Šabatová – jméno, které je nerozlučně spjato s bojem za lidská práva. Bývalá disidentka a signatářka Charty 77 působila několik let jako předsedkyně Českého helsinského výboru. V roce 1998 získala Cenu OSN za obranu lidských práv. Od roku 2001 byla 6 let zástupkyní veřejného ochránce práv JUDr. Otakara Motejla. Do Kanceláře veřejného ochránce práv se vrátila v únoru 2014, tentokrát však jako veřejná ochránkyně práv. Je první ženou v této funkci.
Její funkční období vyprší 18. února 2020. Znovu kandidovat nebude, jelikož se chce věnovat rodině, především péči o nemocného manžela a svým vnoučatům. Zároveň by se ráda naučila pořádně anglicky. „Taky bych chtěla víc sledovat politiku, jelikož jsem na to dosud neměla čas,“ dodává. Vůbec se nebojí toho, že by se nesžila s novou životní situací, a to životem důchodkyně. „Má hodnota nespočívá v tom, jakou funkci zastávám.“
První roky ve funkci nebyly lehké. Agenda byla a je velká, navíc se veřejnost ani ze začátku neorientovala v tom, s čím ombudsman může pomoci. „Když jsem přišla, obraceli se na nás lidé se svými podněty. Asi tak devadesát procent z nich nespadalo pod naši agendu. Naučila jsem naše lidi, aby odkázali ty, kteří se na nás obrátí s něčím mimo naši působnost, na relevantní instituci nebo neziskovou organizaci. Udělali jsme si takový seznam různých organizací, bylo to roztříděné i podle krajů. Přinesla jsem si to ze své předchozí profese, ze sociálních služeb.“
Ačkoliv jí nizozemský ombudsman říkal, že podíl případů, jimiž se podle zákona bude moci zabývat, nikdy nepřekročí padesát procent, český ombudsman to dokázal. „Dnes tvoří podněty, které spadají pod naši působnost, skoro sedmdesát procent toho, co obdržíme.“
I když je totiž původním posláním ombudsmana řešit stížnosti lidí na úřady (a toto poslání trvá), později dostal další povinnosti. Jednou z nich je monitorování práv lidí se zdravotním postižením, které dosud prováděla vláda. Za účelem zkvalitnění tohoto monitorování byl zřízen poradní orgán ombudsmanky, který letos v květnu oslavil první rok své činnosti. V současnosti v něm zasedá jedenáct lidí. Na monitorování však spolupracuje dalších šedesát organizací a ad hoc skupin. Jedna z nich se zabývá psychosociálním postižením. S výsledky svých výzkumů v oblasti naplňování práv lidí se zdravotním postižením ombudsmanka seznamuje příslušné úřady i veřejnost (naposledy například s výzkumem přístupnosti železniční přepravy pro lidi na vozíku). Příští rok ombudsmanka zašle OSN zprávu o naplňování práv lidí se zdravotním postižením.
Ačkoliv by bylo jistě žádoucí systematicky monitorovat naplňování práv všech lidí se znevýhodněním, na něž systém příliš nepamatuje, může ombudsman dělat pouze to, co mu ukládá zákon.
A jaký by měl být její nástupce?
„Měl by mít dlouhou životní zkušenost a širší rozhled. Ta hranice čtyřicet let věku jako minimální hranice pro ombudsmana je podle mě adekvátní. Měl by být zároveň konsenzuální osobnost. Být právníkem je výhoda, ale rozhodně to není podmínka – ostatně, já jsem si udělala doktorát z práva až později.“
Můžeme tedy doufat, že někoho takového za pár měsíců Poslanecká sněmovna zvolí.
Za neziskovou organizaci Revenium, pod kterou spadá i časopis Inspirante, se zapojila do přípravného výboru iniciativy Ombudsman v ohrožení ředitelka Hana Potměšilová. Cílem této iniciativy bylo přesvědčit poslance Parlamentu České republiky, aby nezvolili Zdeňka Koudelku jako zástupce veřejného ochránce práv. Ten nebyl zvolen v prvním kole volby a dále nepostoupil.
foto: Jindřich Nosek, Wikimedia Commons
