„Nejvíce událostí se stane mezi desátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní,“ říkala mi Petra Horáková, šéfredaktorka Inspirante poté, co jsem do redakce nastoupila.
Být novinářem skutečně znamená mít neustále oči na šťopkách a sledovat, co se kde děje. Pravda, Inspirante není tištěný deník, který se zabývá úplně vším, takže nemáme redakci, která by seděla celý den na příjmu a čekala, jestli někde náhodou nevybuchne jaderný reaktor. Přesto jsem se nedávno trochu zapotila, když se stala přelomová událost a já jsem chtěla být první, kdo by to podrobně rozebral.
Jak jste si nejspíš všimli, toto léto vyšly dva články o Missy Elliott – jeden byl její profil a druhý recenze nejnovějšího alba. Profil jsem chtěla napsat už delší dobu, jednak proto, že ráda mluvím o hip-hopu a r’n’b, i když mě nikdo neposlouchá (což je jeden z příznaků autismu), jednak proto, že chci ukazovat, že postižení lidé jsou také lidé, čili i muzikanti, jejichž písničky máme stažené v počítači. V neposlední řadě mohou tyhle věci posloužit i lidem, kteří mají stejná postižení, protože si řeknou: „Hele, tahle zpěvačka je na tom úplně stejně jako já, tak to se přestanu bát a hodím na YouTube video, jak rýmuju.“
Recenze však přišla nečekaně. Po naší pravidelné čtvrteční redakční poradě jsem spokojeně odešla z kanceláře a těšila se, jak napíšu články, na kterých jsme se dohodli.
Druhý den ráno jsem se vzbudila, zapnula si počítač a podívala se na streamovací server Tidal, zda nevyšla nová hudba (bývá zvykem, že nové singly a nová alba vycházejí v pátek). Když se mi načetla stránka, spadla mi úžasem čelist. Missy Elliott vydala nové album!
„Cože? Jak je možné, že jsem o tom nic nevěděla?! Musím si to poslechnout a něco si o tom zjistit…“ říkala jsem si a nakonec tak učinila – s bleskurychlou pomocí strejdy Googla jsem zjistila, že Missy Elliott oznámila vydání alba pár hodin před vydáním.
Ten den jsem si taky poslechla celé album, a to na autobusové trase Kladno – Praha. Když sedíte na sedadle, praží na vás sluníčko, autobus se padesátikilometrovou rychlostí řítí klikatou silnicí mezi Běloky a Makotřasy, zatímco vám v uších pořád dokola duní slova „točím se jako větrák na zdi“, modlíte se ke všem bohům světa, abyste neskončili v příkopu jako ten spadlý posed, který tam leží a nikdo ho ještě neuklidil.
Jízdu jsem přežila a recenzi napsala, byť jsem nevěděla, jak se na to bude tvářit zbytek redakce. Jeden článek o Missy Elliott jsme přece nedávno vydali, tak proč vydávat druhý? Copak jsme nějaký fanouškovský plátek?! Ale zase se to dalo obrátit – vydala album a Inspirante má možnost být mezi prvními, které na něj napíše recenzi!
„Já za to fakt nemůžu! Vydala to nečekaně!“ hájila jsem se preventivně před ostatními kolegy. A oni nečekaně mou recenzi podpořili. Ta vyšla nakonec v pátek, nejspíš jako první a zatím asi i jediná v česky psaných médiích. Hodně mě to překvapilo, ačkoliv vím, že vzhledem k čím dál dostupnější hudbě na internetu recenze postupně upadají, jelikož si lidé hudbu rovnou poslechnou a udělají si rychle obrázek. Světlou výjimkou je online médium Pitchfork, psané v angličtině, které se na hudební recenze specializuje a má obří čtenost.
Často nemůžeme za věci, které se kolem nás stanou – ale můžeme za to, jak se k nim postavíme.
Foto: archiv Ivany Recmanové