Minulý rok přilákala americká Fulbrightova stipendistka Bojana Coklyat-DiFeo nespočet lidí na svůj facebookový status, kde popsala zkušenost s Národním muzeem v Praze. Zaměstnanec muzea jí nevěřil, že má zrakové postižení, a tak se jí začal přibližovat prstem k oku, až ho v něm ucítila.
Tato absolventka Newyorské univerzity nabídla zaměstnancům v muzeu školení v oblasti postižení, protože je to koneckonců hlavní důvod, proč sem přijela: provést výzkum přístupnosti výtvarného umění.
Po incidentu v Národním muzeu jsi se rozhodla zadarmo proškolit zaměstnance v oblasti přístupnosti. Co tě k tomu vedlo? Myslím, že řada lidí by raději získala něco od instituce, která je diskriminovala, než aby jí poskytli něco zdarma.
Ráda bych vysvětlila, že zaměstnanci vzdělávací a marketingové sekce Národního muzea se věnovali přístupnosti, znakovému jazyku a průvodcovství, snažili se také na internetu popisovat obrázky, nicméně problém je v tom, že lidé, kteří stojí před galeriemi a sledují návštěvníky, nejsou najímáni muzeem, nýbrž ministerstvem kultury. Jednou ročně si projdou školením, ale tato skupina se často mění a někteří z nich smysl školení nechápou, což je velký problém muzea i ministerstva. Navíc v muzeu není oddělení, které by se konkrétně zabývalo přístupem lidí s postižením nebo jinými potřebami návštěvníků.
Tuto situaci jsem však pochopila a věděla jsem, že kdybych se pokoušela něco získat z jednoho oddělení muzea, které nemělo přehled o tomto problému, nikomu by to neprospělo. Měla jsem s nimi setkání a doufala jsem, že uspořádám ještě workshop, ale snad se ještě uskuteční na jaře. Jsem lektorka a konzultantka a poučila jsem se, že i když to může být únavné, vyhradit si čas na vzdělávání lidí může zvýšit jejich povědomí a rozšířit znalosti. Chci věci zlepšovat a spolupracovat s ostatními, místo abych získala jen něco pro sebe. Bojuji za všechny lidi, kteří jsou postižení.
Proč jsi se přihlásila do Fulbrightova programu a proč sis vybrala Českou republiku?
V létě 2018 jsem na Newyorské univerzitě získala stipendium ke studiu v Praze. Mohla jsem si vybrat mezi Florencií, Berlínem a Tel Avivem, ale na České republice mě opravdu zaujalo, když jsem se dočetla, jak komunismus zpomalil dostupnost pro lidi s postižením. Když jsem v létě v rámci stipendijního programu přijela, navštívila jsem asi 25 kulturních institucí a uvědomila si, že zdejší horší přístupnost ve srovnání s Velkou Británií nebo USA není zapříčiněna jen komunismem, ale je to hlubší problém v přístupu k lidem s postižením. Komunismus byl ideologií, která si nevážila postižených lidí a vedla k velkým hospodářským problémům, ale když se bavíme o postižených, slýchám v Česku totéž co ve Spojených státech: nemáme peníze, nemáme podporu a moc postižených lidí do muzea či galerie nechodí. Pokud se tedy říká totéž v USA i v Česku, co za tím stojí? Proč se s lidmi nezachází rovně v zemi, kde máme takovou historii občanských práv jako v USA, ani tam, kde byla tak těžká období jako v České republice?
Chtěla jsem získat Fulbrighta, protože jsem chtěla sdílet znalosti o přístupnosti umění pro postižené a dozvědět se, jak to dělají v jiných zemích. Chci být součástí řešení a dozvědět se něco o dalších sociokulturních důvodech přístupu společností k postižením.
Jaké rozdíly mezi USA a Českem jsi tu zaznamenala, co se týče přístupu k postiženým lidem a jejich emancipace?
První rozdíl, jehož jsem si všimla, je výrazně větší nezávislost postižených lidí v USA. Neříkám, že to je perfektní, ale před desetiletími jsme měli hnutí za nezávislý způsob života, díky čemuž se snížila závislost postižených na ústavech a rodičích, což logicky vede k větší zaměstnanosti a kulturnímu vyžití. Máme co zlepšovat, ale máme zákon Americans With Disabilities Act, který je základem podpory práv postižených. Je to rozšířený zákon o občanských právech z 60. let, který byl schválen v 90. letech, a zajišťuje, že když vyučující na vysoké škole nezachází se studentem rovně nebo řekne něco nevhodného o jeho postižení, bude hnán k odpovědnosti. Znám tucty postižených, kteří jsou vyučujícími, inovativními umělci a lidmi v neziskovém sektoru, fungují ve vedoucích pozicích. Bylo však náročné najít tady v Česku podobnou komunitu lidí ve výzkumu, umělců a aktivistů. Myslím, že je úžasné, jak nezávislí dokážou být postižení lidé v USA, ale všímám si, že v Česku jsou lidé ochotnější věnovat čas někomu s postižením, nejen to, že mu nabídnou místo ve vlaku nebo v tramvaji. Bylo pro mě těžké pochopit, že se ke mně lidé někdy chovají jako k obtížnému hmyzu, ale většina ve mně opravdu vidí lidskou bytost, která potřebuje pomoc. V USA, alespoň ve státech New York, Connecticut a New Jersey, nejsou ostatní ochotni tolik pomáhat. Například každý taxikář, který mě v Česku vezl, vylezl z auta, aby mi pomohl nasednout, a ujistil se, že jsem dorazila na správné místo, vystoupil se mnou z auta. Tohle si v New Yorku nedokážu představit! Ale uvědomuji si, že laskavost neznamená rovnost. Také se tu lépe využívají technologie a lépe se tu vzdělávají vysokoškolští studenti než v USA, je tu však na druhé straně nedostatek společenské inkluze a přístupnosti.
Někteří lidé jsou skeptičtí ohledně přístupnosti. Říkají: „Ale když je někdo od narození nevidomý, nebude vnímat barvy.“ Jak bys na to odpověděla?
Těm, kteří se ptají, proč by nevidomí lidé chtěli vědět něco o barvách nebo se zajímali o něco vizuálního, bych řekla, že ignorují, na čem je postavena celá naše společnost. Naše budovy, architektura, móda, média a jak na sebe reagujeme, to vše je založeno na tom, co vidíme. Jsme extrémně vizuální kultura, a i když nevidíte, pořád nasáváte všechno, co vidící lidé říkají. Pro vás jsou důležité tytéž věci. Pokud je oblíbená barva vaší matky růžová, potom si ji jako nevidomé dítě můžete spojovat s ní a šťastnými vzpomínkami. Helen Keller řekla: „Nevidím žlutou ani oranžovou, ale znám rozdíl v chuti mezi citronem a pomerančem.“ Barva je koncept, tudíž ji chápeme intelektově. A jsem opravdu hluboce přesvědčena, že i když je někdo nevidomý nebo žije s jiným postižením, pořád umí uvažovat, díky čemuž může řešit problémy, myslet kriticky a mít vlastní názory.
Vezměme si například červenou. Ta barva neexistuje jen sama o sobě někde ve vakuu. Červená se dá použít v malbě na přilákání pozornosti očí, na zdůraznění jasu něčích šatů nebo jde o něco romantického. Barvy se velmi specificky užívají ve výtvarném umění nebo v naší kultuře. A ve filmech se modrá a oranžová používají, aby v lidech vyvolaly určité pocity. Ty jsou za určitých okolností doplněny hudbou, dialogy a pocity ostatních. Popisovat malbu nebo fotografii může vypadat jako poezie. Můžeme si to procvičovat a vždy to ráda někoho naučím!
Přednáška Bojany Coklyat-DiFeo o umění a přístupnosti se uskuteční v angličtině 10. března v 17 hodin v Domě U Minuty v Pražském kreativním centru. Pro rezervaci místa zašlete e-mail na adresu bohdana@umeleckestrevo.cz.
Foto: Klára Horáčková, popis: Bojana Coklyat-DiFeo se středně dlouhými vlasy a v červeném tričku s krátkým rukávem zvedá ruce a ukazuje publiku nějaké gesto
