Slavných osob s handicapem je mnoho, méně je však osob s handicapem, které se narodily do slavných rodin. Jak se žilo ještě relativně nedávno těm, jejichž příbuzní rozhodovali o chodu svých zemí? Podívejme se na několik takových případů.
I když jsou monarchie většinou založené na předávání vladařství mezi příbuznými, i v republikách najdeme rodiny, jejichž členové ve velkém přicházejí do politiky. Pro některé rodiny to může být alfa a omega jejich života, a pokud se někdo z příbuzných ostatním „nehodí“ do politické image, může to vést ke konfliktům, podrazům i dalším negativním věcem.
Dvacáté století zažilo takové případy minimálně dva. Prvním z nich byl odsun sester Nerissy a Katherine Bowes‑Lyonových, sestřenic královny Alžběty II., do ústavní péče.
Starší Nerissa se narodila 18. února 1919 a její mladší sestra Katherine 4. července 1926. Obě ženy měly postižení intelektu. V roce 1941 byly umístěny do Nemocnice Earlswood, dříve nazývané Královským earlswoodským ústavem pro mentálně defektní.
Obě sestry byly dlouhá desetiletí uváděny jako mrtvé. Když ovšem Nerissa Bowes-Lyon skutečně zemřela roku 1986, zveřejnil kanadský deník informace o obou sestrách a dokonce zveřejnil fotografii přeživší Katherine Bowes-Lyon (ta byla pořízena v ústavu, kam se za ní vypravil fotograf vydávající se za příbuzného).
Ba co víc, média zveřejnila informaci, že sestry, podle záznamů v ústavu a výpovědí zaměstnanců, nikdo z příbuzných nenavštěvoval a ani jim neposílal přání k svátkům. Britská královská rodina tuto záležitost nekomentovala s tím, že jde o věc rodu Bowes-Lyonových, nicméně nechala alespoň Nerisse Bowes-Lyon udělat důstojnější náhrobek.
Několik let po smrti Katherine Bowes-Lyon (2014) vydala streamovací služba Netflix seriál Koruna, který se zabývá osudem britské královské rodiny. Sedmý díl čtvrté řady tohoto seriálu s názvem Dědičné nástupnictví se zabývá osudem obou žen i tím, jak panovnice Alžběta II. i její sestra Margaret přijdou na to, že jsou obě naživu.
Je samozřejmě otázka, do jaké míry kinematografické dílo odpovídá realitě, ale fakt je ten, že obě sestry prožily život od svého mládí až do smrti v ústavní péči.
Dalším případem skrývaného příbuzného je Rosemary Kennedyová, sestra Johna Fitzgeralda Kennedyho. Ta se narodila 13. září 1918 a měla údajně rovněž postižení intelektu. Rodina předstírala, že je Rosemary Kennedyová neurotypická, nicméně ji nechali vzdělávat pokud možno odděleně od jiných dětí.
Přesto žila společenským životem. Ve svém deníku, který si v mládí vedla, popisuje, jak chodila na jezdecké závody nebo jak se setkávala s vysokými vládními činiteli na různých společenských akcích.
Čím byla starší, tím častěji se pokoušela žít si po svém a vycházet z domu bez dovolení. Jeptišky, které ji měly v péči, se obávaly, že se začne intimně stýkat s muži a otěhotní, nebo se nakazí pohlavní chorobou. V roce 1941 ji otec Joseph Kennedy vzal k chirurgu Walteru Freemanovi, aby ji provedl lobotomii jako prevenci chování, které se mu zdálo nežádoucí. Tato kontroverzní a dnes už nepoužívaná operace se nezdařila a Rosemary Kennedyová přestala úplně mluvit a začala se pomočovat. Rodiče ji poslali do ústavu, aniž by o tom informovali její sourozence. Až v šedesátých letech se za ní její matka, bratři a sestry poprvé podívali. Začali s ní trávit volný čas a naučila se chodit o berli. Zesnula v rodinném kruhu a byla pohřbena vedle svých rodičů.
Na území Česka je náročné najít paralelní případy, už jen z toho důvodu, že v dobách, kdy se Rosemary Kennedyová a sestry Bowes-Lyonovy dostaly do zájmu médií, byly všechny české sdělovací prostředky v rukou státu, samozřejmě kromě těch ilegálních. Referovat o podobném případu v nedemokratickém režimu bylo nemyslitelné.
Jediným alespoň trochu podobným případem je rodina Klausových. Václav Klaus mladší, bývalý ředitel pražského gymnázia PORG, který se narodil s postižením obličeje, vstoupil na počátku třetího tisíciletí do Občanské demokratické strany, z níž v roce 2009 odešel. Později se do ní vrátil a byl zvolen poslancem, nicméně byl ze strany vyloučen kvůli tomu, že přirovnal schvalování zákonů EU k transportům židovského obyvatelstva. Dnes je předsedou Trikolóry hnutí občanů, kterou sám založil.
Jeho otec Václav Klaus starší se ho nikdy nijak nestranil a dokonce dnes působí jako ekonomický poradce Trikolóry. Lze ovšem namítnout, že Klaus mladší nemá postižení neurodivergentního charakteru, a proto ho nemohl potkat stejný osud jako výše zmíněné ženy. I tak se stal terčem různých ableistických vtipů a koláží, které v rámci lidové tvořivosti kolují po internetu.
Jaká je tedy budoucnost lidí s postižením, kteří se narodí do slavných a mocných rodin? Těžko soudit. Dá se říci, že i kdyby se jim děly nespravedlnosti, snadněji by se taková informace rozšířila. Jaké reakce by to však vyvolalo, záleží na postoji společnosti.
Foto: Photograph by Richard Sears in the John F. Kennedy Presidential Library and Museum, Boston., Public domain, via Wikimedia Commons
