Na 10. prosince připadá významný Den lidských práv (Human Rigths Day), který se slaví každoročně na celém světě na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv Valným shromážděním OSN v roce 1948. Využijme tohoto mezinárodního dne alespoň k drobné úvaze o současné společenské situaci, kterou rovněž v mezinárodním měřítku viditelným způsobem znesnadňuje okem neviditelný parazit – virus.
Všeobecná deklarace lidských práv zahrnuje celkem 30 článků a v samém úvodu deklarace a v řadě dalších článků je skloňováno slovo svoboda, citujme kupříkladu Článek 2: „Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Hned v následujícím Článku 3 Deklarace se svoboda staví na roveň se samotným právem na život a osobní bezpečnost: „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“
Zakotvení svobody jako nezcizitelného práva obsahovaly ostatně již americká Deklarace nezávislosti z roku 1776 či Francouzská deklarace z roku 1789 jako vyústění myšlenek osvícenských filozofů, kterými byli např. J. J. Rousseau a další jeho velcí současníci I. Kant nebo J. Locke. Myšlenky osvícenských filozofů pak následoval mezi jinými také anglický filozof John Stuart Mill, který v roce 1859 shrnul své úvahy v jeho nejznámějším díle O svobodě. Toto jeho dílo ovlivnilo třeba také T. G. Masaryka a jeho ženu Charlottu Garrigue. J. S. Mill považoval svobodu za nejvyšší hodnotu člověka.
Přesuňme se však bleskově z historie do současnosti, kdy jsme v důsledku světové virové pandemie konfrontováni s opatřeními vlád proti šíření vysoce nakažlivých virových mutací. Přitom také slýcháme hlasitá volání proti antivirovým opatřením s odvoláváním se právě na hodnoty svobody a lidských práv. Zkusme si nyní s ohledem na úvodní krátké historické ohlédnutí odpovědět na otázku, zda jsou tato volání namístě a nakolik je naše svoboda v současnosti ohrožena. Máme se o svou svobodu obávat, a pokud ano, proč?
Pro odpověď na tuto otázku si zkusme nejprve správně uvědomit, co svoboda vlastně je a co není. Zaprvé: svoboda je možnost, a to především možnost volby. Jinými slovy, je to nezrušitelná a nezcizitelná možnost se kdykoliv rozhodnout podle vlastního vědomí a svědomí. Nezrušitelná a nezcizitelná možnost je takto dána hlavně proto, že i pod jakoukoliv vnější hrozbou, třeba hrozbou smrti, se můžeme rozhodovat, ať je to rozhodnutí jakékoliv. Tuto možnost nelze zkrátka nikterak odebrat, odstranit či vymazat. Zadruhé: jakožto možnost volby má svoboda svou míru – rozmezí či rozsah možností, mezi kterými lze rozhodovat (volit něco či rozhodovat se mezi něčím). Tento rozsah není konstantní, ale v různém čase a místě je širší, či užší.
Když jsme si takto definovali pojem svobody, můžeme už vyhodnotit, nakolik jsme v současných podmínkách ve svobodě omezeni. Odpověď na otázku s sebou nese již samotná definice svobody jako možnosti volby: omezeni v možnosti nejsme nikdy, neboť to definice svobody jako potenciálu sama vylučuje. I kdybychom stáli svázaní před propastí a za námi stál druhý člověk, který nás chce do propasti strčit, můžeme se rozhodnout nejméně takto: nečinit nic a vzdát se libovůli druhého člověka, vrhnout se do propasti vlastní vůlí, nebo vzdorovat. To je samozřejmě krajní příklad, jehož účelem je ukázat svobodu jako nezničitelnou možnost volby.
Nicméně to, v čem jsme stále více či méně omezeni, je právě rozsah, rozpětí či rozmezí naší svobody. V tomto rozsahu jsme všichni omezení na základě různých v čase proměnlivých podmínek. Do těchto podmínek se jako lidské bytosti rodíme, některé podmínky platí pro všechny bez výjimky (například jsme omezeni gravitací), v jiných podmínkách se lišíme v místě a čase (např. jsme různě zdravotně omezeni, rodíme se s různými tělesnými dispozicemi, v různých rodinách, kulturách, státech…).
Zaměřme nyní pozornost právě na naše různé rozpětí možností, různou míru svobody. Jak už bylo řečeno, tato míra je dána podmínkami, specificky sociálními či zdravotními, za kterých se můžeme svobodně rozhodovat a svobodně jednat. Právě virovou pandemií jsme omezení v množství voleb, mezi kterými se můžeme volně rozhodovat. Uvědomme si proto správně: jakkoliv jsou antivirová protipandemická opatření více či méně přísná, nemohou z principu omezit naši svobodu jako možnost, ale pouze jako míru. V tomto kontextu si také správně uvědomme, co nás vlastně omezuje: okem neviditelný virový parazit, který stojí za námi, kolem nás, ba i v nás samých a snaží se nás strčit do pomyslné propasti.
Svoboda má ještě jednu pozoruhodnou vlastnost, o níž jsem zatím taktně pomlčel. Je to totiž vlastnost, která se nám zřídka líbí. Přesto je to vlastnost svobody, kterou nelze přehlížet, protože je stejně nezničitelná jako svoboda sama. Tou vlastností je nevyhnutelnost dopadu, účinku či důsledku jakékoliv naší volby. Lze to shrnout jednoduše: (ne)rozhodnout se můžeš, nést dopady (ne)rozhodnutí musíš. Ať se nám to líbí, nebo ne, každé rozhodnutí nese důsledek. A to je i důvod, proč se nám kolikrát žádné rozhodnutí dělat nechce, proč vybíráme možnost ne-volby, nicnedělání, pasivní rezistence. Kdybychom si tak dokázali jistojistě představit důsledky naší volby, pak bychom se kolikrát rozhodli úplně jinak!
Kvůli prťavému zákeřnému parazitu jsme se ocitli v situaci, kdy čelíme rizikům a nejistotám a vlády po celém světě na sebe berou rizika rozhodování. Jsme v situaci, kdy nás virus svým tlakem postrkává kamsi na okraj k propasti. Ano, kdy virus zabíjí. Přesto se můžeme rozhodnout, zda se viru podvolíme, nebo budeme s virem bojovat. Kéž volíme správně. Jak však poznáme správnost našeho rozhodnutí? V kontextu této úvahy o svobodě je to takové rozhodnutí, které ve svém výsledku míru naší svobody rozšíří. Takové, které nám v důsledku dodává více možností k výběru.
Pakliže volíme tak, že odmítáme vůči viru přijmout jakékoliv rozhodnutí ve slepé víře, že se třeba virus nějak sám nakonec umoudří, přestane se množit, mutovat a zabíjet, můžeme. Ale pak viru dáváme svůj životní prostor. Virus bude dál hledat a úspěšně nacházet své oběti, a tím nás donekonečna omezovat, dokud nás nesrazí za okraj srázu nad propastí. Nedovolujme mu to a neposkytujme mu prostor.
Dnešek je Dnem lidských práv. Připomeňme si proto závěrem též poslední, 30. článek Deklarace: „Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.“ Kdybychom viru přisoudili lidské vlastnosti, museli bychom ho odsoudit za porušování lidských práv. Buďme pozorní vůči těm, kteří vědomě a záměrně dávají viru životní prostor pod falešnou zástěrkou svobody, čímž nás ve výsledku omezují. Nejsou to lékaři/lékařky a zdravotníci, kdož se s vypětím všech sil vyčerpávajícím způsobem snaží nás od viru a jiných nemocí osvobodit. Lékařkám a zdravotníkům dnes za to patří neskonalý obdiv a dík.
Foto: pixabay.com
