Ke zvířatům mě to táhlo od narození a toužila jsem se jimi obklopit. Bohužel jsem byla pražské dítě a moc pochopení pro svou vášeň jsem u okolí nenašla, takže jsem si cestu ke zvířatům probojovávala postupně, od křečků krůček po křečku ke kočce a tak dál. Psa jsem chtěla dlouho, ale bála jsem se odpovědnosti a abych vše zvládla. Snad v duchu pořekadla „odříkaného největší krajíc“ jsem si nakonec pořídila pastevce, jedny z největších psů vůbec. 🙂
Bude to znít jako klišé, ale psi mi změnili život naprosto zásadním způsobem. Až s nimi jsem poznala, co je to nepodmíněná láska a jak to vypadá, když mě má někdo prostě rád. Jen tak. Zpětně viděno můžu svůj život rozdělit na dobu předpsí a dobu psí.
Doba předpsí mi vštípila, že když mě někdo dočasně toleruje nebo mě alespoň nešikanuje, musím být vděčná, protože je to největší projev náklonnosti, jaký si zasloužím. Nakonec i odborníci přes můj handicap, tedy autismus, vyjadřovali názor, že to s mými specifiky není vůbec lehké. A že jsem tak nějak koule na noze pro všechny, kteří budou dost bláhoví, aby si se mnou chtěli komplikovat život. Vzala jsem to tak, že pro nikoho nebudu nikdy dost dobrá.
Doba psí to hned v začátku obrátila vzhůru nohama. Když jsem poprvé měla meltdown v přítomnosti psa, v tavícím se mozku mi proletěla myšlenka, že psa vyděsím a bude doživotně traumatizovaný. Můj malý tříměsíční Aron se tehdy v klidu sebral a přišel si sednout vedle mě. Trauma nebylo a za chvilku nebyl ani záchvat. Dodnes nemůžu uvěřit, že štěně ve třech měsících vědělo lépe než všichni lidé, jak se v takové situaci zachovat. Postupně se ukázalo, že téměř všechno, s čím u mne mají problém lidé, je pro psy super a vítají to.
Jako autista vyžaduji například konzistentní chování a jasnou komunikaci, všechno nevyřčené a nejasné ve mně vyvolává úzkost, protože to vytváří atmosféru nejistoty. Špatně zvládám výkyvy nálad a afekty druhých lidí, protože je to něco nepředvídatelného, nad čím mám pramalou kontrolu. A právě ta potřeba konzistence a klidu a nepřenášení stresu z jedné situace do druhé je to, co u psů funguje a co jim dává pocit pohody. Na rozdíl od lidí to umějí ocenit a vracejí to láskou a důvěrou.
Jako autista mám také problém s udržováním očního kontaktu. Přijde mi moc intenzivní a v podstatě ofenzivní. Když se na mě někdo přímo dívá, předává tím pohledem strašně silný neverbální signál, jako kdyby mě chtěl přišpendlit na místě a ochromit. Psi reagují na přímý pohled podobně jako já. Když na sebe navzájem necivíme, vycházíme si vstříc. Psům moje nechuť k očnímu kontaktu nepřijde neslušná, na rozdíl od lidí. 🙂
A co pro mě bylo úplně nové? Psi mají obrovskou schopnost odpouštět lidské chyby. S lidmi to bylo pořád dokola o tom, že když jsem se neuhlídala a projevila se moje jinakost, byl konec. Psi mi většinou sotva dají najevo, že jsem nějakou chybu udělala. Vede mě to i k velké pokoře, abych nevyžadovala moc a nedávala moc málo. (Kromě samotných psů je pro mě velkou studnicí poznatků o psím chování František Šusta a Temple Grandin).
Jak šel čas, přicházeli další psi, někteří i trochu problémoví. S každým problémem, který se podařilo zvládnout, jsem byla i já schopnější zvládat svoje každodenní těžkosti. Získávala jsem jistotu, že něco dělám dobře. Protože psy je třeba socializovat, musím se socializovat i já a získávám nové zkušenosti. Psi mě vytahují z ulity. A stali se mi rodinou i největší vášní, také důkazem, že něco umím a zvládnu. Třeba osm pasteveckých psů, což by asi nedal každý. Přitom pro mě je práce s nimi intuitivní a hluboká a osmyslňující. Jestli je něco, proč jsem svůj život ještě nevzdala, pak je to moje smečka. 🙂
Foto: autorka
