Adventní čas přímo vybízí k zastavení uprostřed chaosu, zmatku a nákupního, pečícího i gruntovacího šílenství. A tak jsem se rozhodla, že se do toho bláznění nenechám ani letos vtáhnout a nechala jsem se pozvat galeristkou z Galerie Perla k uspořádání výstavy v době předvánoční.
Ačkoli k Perle sejdete jen pár schodů dolů z horní části turisticky rušné Nerudovy ulice, jakmile za sebou zavřete velké skleněné dveře, zjistíte, že je to místo tak malebné, tiché a pokojné uprostřed všeho toho shonu a ruchu, že vás to úplně přemáhá, když tam tak stojíte pod staletými klenbami v samotném centru stověžaté Prahy. Už jen tohle je v době současné zážitek přímo nevšední. Už jen kvůli tomu sem stojí za to zajít a nasát tu vůni pokoje. Pokud možno do zásoby.
Když jsme zavěsily mé obrazy na zeď, připadalo mi, jako by se tam přímo rozsvítily. Jako by to poselství světla a naděje, které jimi toužím předávat, z nich zazářilo ještě víc. Zapadly tam, jako by tam patřily odjakživa.
Většina mých obrazů má v sobě příběh. Jsou to příběhy různého druhu. A bývá o ně na výstavách zájem. Někdy jsem je musela vyprávět stále dokola různým skupinkám, jak se lidé galerií pohybovali.
O jeden takový příběh zpod pokličky se s vámi rozdělím.
Jeden z mých starších obrazů je poměrně malý a nenápadný, ale vyjadřuje důležitou etapu v mém životě. Jmenuje se KONEČNĚ!
Celý ten čas, kdy se mi rodil pod rukama, byl jakýmsi symbolickým popisem procesu, kterým jako lidé často procházíme. Když jsem jej začala malovat, tak ten malý bílý zvonek, který tam vyrašil, jak rostl, narazil na téměř neprostupnou hradbu uprostřed trní, které mu bránilo v růstu a rozkvětu. Musel se prodírat mezi překážkami, ale pořád měl v sobě silný kořen života a touhy po slunci.
Nevzdal to a prodral se, jak jsem postupně vždy po nějaké době vzala štětec znovu do ruky. A trní mu mezitím muselo uhnout z cesty. Tak to opravdu na obraze reálně probíhalo, aniž bych si uvědomovala nějaké souvislosti. Prodral se, i když mu to dalo pěkně zabrat.
A v tu chvíli mi ta alegorie došla. Připomínalo mi to dobu, kdy mne někdy ve 13 letech viděla na zahradě malířka, která bydlela v našem malém domě, jak maluji loutkové divadlo pro děti na tábor. Promluvila si se mnou o tom, co chci v životě dělat, a začala mne připravovat na přijímačky na UMPRUM. Nadšeně jsem s ní po čase jela s mými obrázky k jejímu otci „panu malíři“ do velkého krásného domu, aby mi k nim přidal své komentáře. Pohádkový sen mi však na řadu let rozšlapala lékařka svým rezolutním zákazem a přidělením ZPS, přes který nešlo přejít.
Ale teprve když se nevzdáme a nenecháme si vzít to, co je naše, otevřou se dveře, o kterých jsme třeba ani nevěděli. Zvonek se prodere na slunce a rozkvete.
Ten zvonek mám mimochodem ráda i proto, že nám kvetl na zahradě v době mé svatby a zdobil pokoj, kde jsme ráno přijímali svatební hosty.
Pokud byste si přáli dozvědět se o mé tvorbě více, něco na mne prozradí úryvek z Medailonku, který o mně vyprávěl na jedné z mých předchozích výstav:
„Ústředním tématem tvorby Hany Skrbkové Koťátkové je polemika nad hodnotovým nastavením dnešního uspěchaného světa. Autorka přináší výzvy k hlubšímu vnímání detailů v nás i kolem nás, propojení a souvislostí s důrazem na budování mezilidských vztahů, harmonii vnitřního světa a připomínání opomíjených hodnot. Touží obrazem zprostředkovat paprsek Světla do temných zákoutí lidské duše i naději pro řešení obtížných situací ve složité a zamotané realitě všedních dnů. Často má obraz svůj specifický příběh a je v pár řádcích podtržen krátkým autorským zamyšlením.“
A ještě víc se dozvíte, když výstavu navštívíte.
V galerii Perla je otevřeno každou středu do konce prosince od 14 do 18 hodin. A pokud máte chuť poslechnout si příběhy obrazů z úst autorky, zvu vás na komentovanou prohlídku v sobotu 17. prosince v 16 hodin. Dopřát si nádech adventního zastavení.
