Představte si, že byste přišli o zrak. Jaké zrakové vjemy by vám v životě nejvíce chyběly? A co kdybyste přišli o sluch? Jak byste se dorozuměli s rodinou, přáteli či kolegy? Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se musí cítit člověk, který třeba po autonehodě skončil trvale na vozíku?

Na všechny tyto otázky dostávají odpověď školáci, kteří chodí do Velkého světa techniky v Ostravě na program Žít normálně II, který realizuje Moravskoslezský kraj. Organizačně zajišťuje celý program spolek Jsem jedno ucho.

Program je rozdělený na dva výukové bloky. V tom prvním, který trvá hodinu a půl, si žáci – osmáci a deváťáci – s lektorkou interaktivní expozice Veronikou Širc prochází jednotlivá stanoviště, kde si zkoušejí, jaké je to neslyšet, nevidět či nechodit…

Výšlap, někdy i výjezd na Prašivou jsem letos zažil popáté. Trochu podezírám šéfku ostravské Rosky (pacientské sdružení osob s roztroušenou sklerózou, pozn. red.) Naďu Novákovou z toho, že se i počasí dá koupit. Sluníčko nás příjemně hřálo a nespadla ani kapka. Dny předtím a týden poté zůstala na severovýchodě republiky obloha zatažená a pršelo.

Letošní Prašivá byla v něčem zvláštní. Nesešlo se nás tolik (celkem 34 účastníků), ale na jednom z nejnižších beskydských vrcholů přesto vládla pohodová atmosféra. I letos ereskáře výstupem na Prašivou podpořili studenti ostravské VOŠMET (Vyšší odborné školy mediální tvorby).

Přednosta Dermatovenerologické kliniky 3. lékařské fakulty UK a předseda České dermatovenerologické společnosti ČLS JEP (České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně), prof. MUDr. Petr Arenberger, DrSc., MBA, FCMA, který je duchovním otcem preventivní dobročinné akce Stan proti melanomu, odpověděl těsně před zahájením akce v Ostravě magazínu Inspirante na několik otázek.

Nechat si prohlédnout mateřská znaménka, aby člověk zjistil, jestli se některé z nich nevyvinulo do melanomu, což je nejzávažnější typ rakoviny kůže. Mohla by z toho být pěkná reportáž, zazněl nápad na redakční poradě. Kývl jsem, ale byla ve mně malá dušička. Mám totiž zkušenost, že prakticky každá preventivní prohlídka skončí tím, že v mém, léty už trochu zbídačeném organismu, doktoři objeví nějaké další onemocnění.

Včelí farma, která má sídlo v Dubičné nedaleko historického města Úštěk, je už deset let sociálním podnikem. Od letošního března má také status chráněné dílny. „O včelstva a celkově o farmu se staráme hlavně v rámci naší rodiny, to znamená já, manžel Slávek a syn Ondřej. Ten se ke včelaření dostal už ve věku tří let a dnes už je plnohodnotný včelař.  A protože jsme nejen sociální podnik, ale od března také chráněná dílna, máme i zaměstnance, kteří jsou ze zdravotních důvodů znevýhodnění na trhu práce,“ říká Andrea Novotná.