Maraton MaRS je netradiční sportovní akce, při níž se cvičí po celé republice na podporu nemocných s roztroušenou sklerózou. Letošní rok probíhá celý týden od 24. do 29. března. Cvičit se bude v tělocvičnách a na sportovištích u nás i v zahraničí. MaRS je určen všem, kdo rádi sportují a chtějí podpořit dobrou věc.
Před pěti lety, kdy jsem skončil v předchozí práci, jsem si pořídil práce hned dvě. Úvazky jsou menší, ale mě baví to střídání myšlenek, jak napsat do našeho magazínu Inspirante o trablích lidech s postižením, sociálních podnicích či reportáže z různých akcí. A vyhovuje mi i to, že na ty své texty mám více času, můžu je promyslet. A nejšťastnější jsem, když si střihnu sloupek. V hlavě se mi skládají myšlenky o tom, co jsem zažil, na co se těším, a prostor dostává i fantazie.
Když mi Veronika Širc, předsedkyně spolku Jsem jedno ucho, poslala pozvánku na akci, kterou připravovala v Ostravě, napadlo mě, že to bude šance napsat reportáž. Mohlo by to být zajímavé, říkal jsem si a také mě napadlo, že bych mohl zjistit, jak slyším já.
V České republice je přibližně půl milionu osob se sluchovým handicapem. Největší část tvoří osoby v seniorském věku, ale čím dál více začínají mít problémy se sluchem i zástupci mladší generace (např. z důvodu poslouchání hlasité hudby).
Pokud si chcete nechat zdarma změřit sluch, máte šanci v rámci Světového dne sluchu, který se uskuteční první březnové pondělí (3. března) v prostorách Knihovny města Ostravy ve Vítkovicích v Kutuzovově ulici 14.
Pokud z titulku nejste chytří, tak jsem jej zvolil šikovně, protože se mi vás podařilo dostat do myšlenkového nastavení, ve kterém jsem se ocitl já sám. Pokud hádáte, že jsem zdravý rozum a životní nadhled ztratil v průběhu uplynulého týdne v tom překotně se vyvíjejícím sledu událostí, jež se týkají jednání o ukončení bojů na Ukrajině, tak jste trefili hřebík na hlavičku.
Nebojte se, nebudu se pouštět do rozboru politiky, omezím se na krátké vysvětlení. Jako dítě jsem byl náruživý posluchač a divák všech možných sportovních zážitků. A když se stalo, že jsem si u hokeje nebo fotbalu zdříml, hned po probuzení jsem se ptal rodičů, jak ten zápas dopadl. Vždycky mě uklidnili zprávou, že vyhráli naši.
Předsedkyní Rosky Olomouc je Jana Nakládalová už osmnáct let, stala se jí nedlouho poté, co jí diagnózu roztroušená skleróza lékaři v roce 2006 sdělili. Přijala ji s nadhledem. „S tím, když člověk onemocní vážnou chorobou, stejně nikdo nic nenadělá. Já jsem začala shánět informace, co to je za nemoc, jaké mám jako pacient vyhlídky, stejně jako další pacienti,“ říká v úvodu našeho povídání Jana Nakládalová, která letos oslaví devětašedesáté narozeniny a na otázky magazínu Inspirante odpovídala ochotně, s nadhledem a také s humorem.
Na sloupek musí mít člověk nápad, zažít něco vtipného, setkat se někým zajímavým nebo blízkým. Mě ale v posledních dnech zlobilo bolavé koleno, tak jsem pobýval většinou doma. A to pak jednomu zlenivějí nejen svaly, ale i ty buňky v palici, které mají na starost myšlení a nápady.
Sociální podnik Vrátka byl založen v únoru roku 2008 Zdeňkou Palátovou, která sama přišla o sluch. „Tato zkušenost ji přivedla k hlubokému pochopení problémů, které mohou osoby se zdravotním omezením zažívat při hledání pracovního uplatnění. Vědoma si těchto obtíží, rozhodla se své úspory investovat do zakoupení první trafiky, kde nejen sama pracovala, ale společně se zdravotně znevýhodněnou kolegyní položila základy našeho podniku. Tím vznikl prostor, který nabídl první šanci pro ty, kteří byli do té doby z pracovního trhu vyloučeni,“ říká Irena Rybníčková, předsedkyně zapsaného spolku Vrátka Třebíč.
S bývalým kolegou z práce a dnes už mohu říct kamarádem se vídáme maximálně jednou za uherský rok. O to častější jsou naše telefonáty. I když už jsme v těch našich životech hodně zažili a prožili, jsme pořád ještě horké hlavy a občas místo pozdravu, někdy já, jindy můj parťák, hned vychrlíme na druhého nějakou tu žhavou novinku. Někdy to je stížnost na aktuální zdravotní neduhy, jindy aktuálně potřebujeme upustit ventil, protože nás naše drahé polovičky něčím pozlobily.
Místo, kde se cítí jako doma, našla v Domově sv. Josefa v Žirči a Dvoře Králové i paní Klára. „Nikde se mnou necvičí tak intenzivně jako tady,“ říká o péči, které se jí dostává. Díky Domovenkám, jež financují individuální rehabilitace a terapie, může Klára postupně překonávat své limity a zlepšovat kvalitu svého života.
Domov sv. Josefa je jediným zařízením v České republice s komplexní péčí pro vážně nemocné roztroušenou sklerózou. Služeb tohoto zařízení však využívají i pacienti, kteří přímo touto nemocí netrpí.
