Vedle iniciativy ,Když můžu, pomůžu‘ je snahou e-shopu Na dno šálku odebírat produkty od sociálních podniků. „Pokud hledáme nového dodavatele, tak se v první řadě snažíme navázat partnerství se sociálními podniky, které jednoduše řečeno zaměstnají kohokoliv. A je jim jedno, jestli je člověk zdravotně znevýhodněný, nebo například senior. V sociálním podniku na tohle nehledí. Nám je tenhle přístup sympatický, protože udržuje společnost kolem nás v lepší kondici,

V třiadvacátém ročníku prestižní Ceny Wernera von Siemense za rok 2020 byl oceněn i Tomáš Zaduban z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Neslyšící student získal Ocenění za překonání překážek při studiu. Josef Zaduban se s vrozenou hluchotou narodil. Oba rodiče jsou neslyšící, proto se hned po narození syna zajímali, zda má sluch v pořádku. „Ve třech měsících mi nechali udělat speciální vyšetření na klinice v Brně, kde se zjistilo, že mám oboustrannou

Od narození Emilka Poštulková neslyšela. V říjnu 2013 jí však lékaři v ostravské Fakultní nemocnici voperovali kochleární implantát, což je přístroj, který by se dal zjednodušeně označit jako elektronická protéza. Už při kontrole po dvou měsících od operace lékaři zjistili, že malá dívka slyší. Krátce poté začala i mluvit. Když byl Emilce rok a půl, setkal jsem se s ní a jejími rodiči Veronikou a Michalem před další

Zlatý kříž 1. třídy za 160 odběrů převzal 62letý Josef Lodňan v roce 2014. Od té doby zamířil do budovy Krevního centra Fakultní nemocnice Ostrava ještě více než stokrát. Loni v lednu obdržel plaketu Českého červeného kříže Dar krve ‒ dar života, která se uděluje za 250 odběrů. Odběr krve s číslem 267 absolvoval tento Ostravák včera ráno. „Už je to roků, co jsem krev daroval poprvé. To bylo skoro

Ondřeje Nádvorníka, devětatřicetiletého muže z Ostravy, postihla poporodní dětská mozková obrna lehčího stupně. „Jsem částečně pravostranně ochrnutý. Narodil jsem se jako jedno z dvojvaječných dvojčat v sedmém měsíci a pobytem v inkubátoru se mi do určité míry poškodil i zrak. Mám také řečovou vadu,“ vysvětluje, jaké „dary“ mu sudičky nadělily do rubriky zdravotní stav. Přesto to není člověk zatrpklý, ale je na něm poznat, že se životem baví, a mě „dostává“

Po prvních zprávách z daleké Číny, kde koronavirus udeřil počátkem loňského roku, zůstávali Češi ještě v klidu. Šokující záběry z přeplněných italských nemocnic se začaly objevovat v únoru a krátce poté se první případy nemoci vyskytly i u nás. Krátce řečeno, covid-19 už je strašákem zhruba rok. S tak vyhrocenou situací úzce souvisí i nervozita, stres a další okolnosti, které jsou schopny nahlodat psychickou pohodu i velmi silných jedinců.

V červnu to bude deset let, kdy se život tehdy 13letého školáka Borise Trávníčka během okamžiku změnil v boj o přežití. Při školní exkurzi na židovském hřbitově v Rousínově jej zavalil asi půl tuny vážící náhrobek. I když se jej lékařům podařilo zachránit, zůstaly mu doživotní následky. Pohybuje se jen s pomocí vozíku. Dnes už je Boris Trávníček mladý muž, který má své plány a sny jako ostatní lidé

Loni uplynulo deset let od vzniku společnosti VS Rychleby. Jeden z jejích zakladatelů ing. Miroslav Přibyl říká, že záměrem bylo vytvořit sociální podnik a v regionu, kde se práce hledá velmi obtížně, dát příležitost k uplatnění. „Sám pocházím z obce Vápenná, mám tam i rodinné vazby, takže zdejší prostředí i situaci dobře znám. Žije zde velké množství lidí, kteří se u nás označují jako sociálně vyloučení či nepřizpůsobiví,“ říká

Miroslavu Paskonkovou jsem poprvé viděl někdy před patnácti lety. Samozřejmě na akci, kterou pořádala ostravská Roska (pacientské sdružení osob s diagnózou roztroušená skleróza). Stála nenápadně u pultíku s informačními letáky. Hned se mě ochotně ujala a ptala se, jak mi může pomoct. Od té doby drobnou a vždy usměvavou ženu čas od času potkávám na akcích Rosky, jejíž je nepostradatelnou členkou. A to přesto, že sama zmíněnou