Padesátý sloupek! Tohoto výročního „broučka“ chci věnovat rodině. Celé mé milované a milující rodině. Mám to štěstí, obrovské štěstí, že jsem vyhrála v božské a andělské loterii rodinu, kterou mám, do které patřím. Jsem součástí takového daru, který bych nikdy za nic nevyměnila. Kolikrát už jsem si říkala, že mnohá trápení, která mi život nakládá na bedra, jsou výplatou „zprostředkovateli“ za to tolik cenné, co mi jinak poskytl.

Je prý dobré a důležité být originál. Nejít s davem. Nebýt pokrytec – mít a upřímně prezentovat vlastní názory a postoje. Bojovat za ně. Hlavně se za ně nestydět a neskrývat je! To je cesta k růstu! Zvláštní je, že když něco takového uděláme, mnohdy dostaneme pořádně přes prsty. A to stále všichni chceme žít v demokracii a pravdě. Jenže v čí? Je jenom jedna? Nebo kolik pravd vlastně existuje? Každý máme svou pravdu, respektive

Jednoho parného letního dopoledne jsem čekala na konzultaci s anesteziologem před příjmem na jednodenní chirurgii. Do stejné ambulance mířily jak zástupy pacientek a pacientů indikovaných k redrenáži perianálních píštělí, tak komerční klientela – ženy dychtící po estetických zkrášleních a omlazení plastickou chirurgií. Zcela jasně bylo znát, že tentokrát se na tomtéž místě nesešla prostě jen skupina lidí. Toho dne proti sobě seděly a pohledy se měřily dva naprosto odlišné tábory lidských osudů. Tváře živých

Až s přibývajícím věkem a tlakem vnitřním i okolním jsem se dopracovala do fáze – konečně! –, kdy svobodně cítím, že se za své obavy a strachy nechci a nehodlám stydět, omlouvat, zbytečně je skrývat a bagatelizovat na úkor vlastního zdraví a bezpečí. Ukázat veřejně svou pochybnost či úzkost, zlé tušení, pro mě vždy znamenalo projev slabosti. Pravděpodobně hlavně z důvodu, že jsem se nechtěla vystavovat kritice a nesouhlasu, posměchu a odsuzování ostatních. Těch, kteří v sobě

To se nám to tu pěkně sešlo! V minulém „broukovi“ jsme měli koně, dnes se podíváme na zoubek pštrosovi a mamutovi… Strkání hlavy do písku před nevyřízenými a nepříjemnými záležitostmi nahradit pravidelným a postupným odkrajováním velkých soust, to je panečku tvrdá práce!  Bez mučení přiznávám, že například v disciplíně třídění a kompletování lékařských zpráv a jiných dokumentů jsem přesně ten pštrosí typ. Um čistého stolu piluji stále dokola, protože vím, že se

Lidskou přirozeností je chtít víc. Snažit se o lepší podmínky a výsledky, dosáhnout na to, co ještě nemáme, obsáhnout a naplnit život do poslední možné volné kapacity. Vědomě či podvědomě to tak máme pravděpodobně všichni. Naštěstí přicházejí okamžiky, díky nimž si uvědomíme, co je daleko podstatnější a vzácnější. To krásné, o čem je třeba nejen psát… Jsem nedlouho po operaci. Naplánovaná je další, obtížnější, ani nevím, kolikátá už bude. Zní mi to

Tento výrok jsem kdysi spatřila natištěný na hrnečku, který prodávali v dárkovém oddělení vedle knihkupectví. Přestože mám v kredenci trvale „přehrnečkováno“, zmíněný kousek jsem si domů ještě pořídila. Zatoužila jsem mít tu hlubokou pravdu denně na očích. Knihy jsou totiž našimi věrnými přáteli, průvodci od dětství až do konce života. Jsou tu pro nás při objevování světa, stávají se záchytným bodem v období dospívání, zálibou v dospělosti. Cestují s námi na prázdniny a dovolené. Jsou

Za mě jednoznačně netrpět. Ale mnohdy se to semele tak, že není úniku. Dost debat ve společnosti se točí kolem tématu, zda lidé s nějakým onemocněním, postižením či nevýhodou trpí, nebo ne. Hovory k této problematice mi připomínají běh v křeččím kolečku. Zdá se mi, že se termín „něčím trpět“ buď kompletně zaměňuje za permanentní krušné chvíle plné zoufalství, za slabost, nedobrý život, ztrátu vůle, radosti a nemožnost naplnit jakékoliv tužby, nebo

Stal se ze mě brouk čeledi rouškovití, takzvaný Rouškovec podivný. Předpokládám totiž, že ti nepodivní si jednoduše roušku nasadí a normálně s ní fungují. Uvolněně se pohybují, nejsou v křeči. Neustále si – v dnešní době s oblibou propíraný i s nechutí přepíraný – kousek látky nepopotahují, neposouvají, tkaničky či gumičky jim neožívají. Dýchají nosem a nedusí se, nebrunátněji již po několika minutách chůze. Ale nachová barva šířící se nad okraje mé roušky nenechá nikoho na