Za mě jednoznačně netrpět. Ale mnohdy se to semele tak, že není úniku. Dost debat ve společnosti se točí kolem tématu, zda lidé s nějakým onemocněním, postižením či nevýhodou trpí, nebo ne. Hovory k této problematice mi připomínají běh v křeččím kolečku.
Zdá se mi, že se termín „něčím trpět“ buď kompletně zaměňuje za permanentní krušné chvíle plné zoufalství, za slabost, nedobrý život, ztrátu vůle, radosti a nemožnost naplnit jakékoliv tužby, nebo se naopak radikálně prosazuje myšlenka, že lidé svými neduhy přece netrpí, vždyť žijí rovnocenně jako ti zdraví! Žádná omezení, výkon na plný plyn!
S uvedenými tvrzeními se neztotožňuji. Osobně na tuto záležitost nahlížím tak, že nic není jednoznačné a černobílé. Vždyť záleží na typu, rozsahu a závažnosti potíží a nedostatků (někdo teď může namítnout, že o nedostatek nejde), na časovém horizontu, kdy nás daná záležitost trápí/netrápí. Stejně důležitými veličinami jsou rovněž kvalita a síla prožívání, rodinného zázemí, zdravotní, sociální a osobní péče a mnoho dalších.
Nedovedu si představit, že bych s čistým svědomím prohlásila, že svou diagnózou netrpím. Nejsem masochistka, nejsem ani James Bond v sukních. Neznamená to však, že můj život je utrpením. Střídají se radostná období s těmi bolestnějšími. Úspěšné a neúspěšné dny. Zdravější dekády soutěží s nelítostnými propadáky. Naděje a obavy, smích a pláč jsou celoživotními partnery.
Někdy prostě trpíme všichni. Ať už jsme nemocní, zdraví, v plné síle, či chřadnoucí… Trápení, bohužel i utrpení, patří k životu. Není důvod si tento fakt nepřiznat a popírat jej.
– Čím víc se člověk pokouší vyhnout utrpení, tím víc trpí, protože ho začínají mučit nepodstatné nebo bezvýznamné věci. –
Albert Einstein
– Nic v tomto světě není trvalé. Ani naše utrpení. –
Charlie Chaplin
Foto: Pixabay
