Mého oblíbeného hodináře vystrnadil sex shop. 

Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, že vánoční výzdoba doznala futuristických a ergonomických vylepšení, nebo že jde o sváteční rozšíření sortimentu na baterky. Jenže z výlohy toho jinak nenápadného bočního krámku v uličce mezi botami, oblečením a salaterií na mě pomrkává kráska v krajkovém spodním prádle a mnohoznačným úsměvem mě láká mezi zboží pro velký. No co, v jiných patrech jsou restaurace, kavárny, knihkupectví, oblečení, drogerie a lékárna, tak proč to nemít komplet. Jakože nasytíme úplně všechno, na co máme zrovna chuť. Pět rohlíků, dva jogurty a dildo, prosím, děkuji.

Nebyl doma, protože se sousedem zapojil syna. Vidím chlapce v zásuvce a ptám se po robotech, vím já, čí narození vlastně zapíjí? Taky mi něžně připomněl, jak je dobře, že jsem u něj vyla, asi že to bylo za úplňku a došlo i na kapesníky. Když to zkoušel urovnat, doplnil, že myslel povila. V tom ale nejedu už vůbec a teď se bojím zeptat, jestli ta pískací hračka je vážně psí.

Až se příště marodím, chci bejt našeptávač v mobilu.

Zase jeden takovej den, kdy bych chtěla být sama se sebou. 

Kráčet městem a nemuset koukat pod nohy, kolem sebe, nehlídat, jak blízko a rychle kdo kolem jde a jestli mě aspoň trochu vnímá. Neuhejbat psům, dětem, koloběžkám a kolům, nedělat nic navíc.  Nepředvídat všechno, co se kde šustne, jen abych mohla zůstat stát nebo abych došla o kus dál.

Chtěla bych jenom jít. Po chodníku, ulici, silnici, cestě.

„Focení nevadí?“ zeptá se a už už si bere foťák do ruky. „Nefotit, prosím,“ řeknu a ustoupím ze záběru. Zamrzne, zaskočila jsem ho, možná čeká, že ještě něco dodám. Třeba to tradiční o dvou bradách, čtyřicítce za krkem nebo že chci, ať mě přemlouvá.

Jenže tentokrát to nezabere.

„Promiňte, kde je tady výtah?“

Uvaděčka mě ve vteřině sjede od hlavy k patě.

„Ale vy nemáte vozejk,“ hlesne spíš rezignovaně a dodá: „Zavolám hasiče.“

Copak hoří? 

Nevím, jestli bude žalovat, nebo zapalovat pochodně, ale doufám, že příchod do sálu v náručí uniformovaného muže není za příplatek. Jestli jo, ušetříme, pánové jsou totiž nezvěstní, tak postupujeme s dámou. Ujala se nás hezky, o tom žádná, ale ve frontě má další diváky včetně pána s berlema, tak neví, co dřív.

Jsem krásná. V klidu, vestoje, sama a statická rozhodně. Jenže foťák si to nemyslí. 

Jsou lidi, co vypadají hezky přirozeně, jejich tělo má na fotce všechno správně, někdy i líp než ve skutečnosti. Boky mají široké akorát, nožka působí nenuceně sexy, není jim vidět do nosních dírek ani jim nevyběhne kus špeku na břiše, vlasy mají ležérně sčesané a spodek těla jim nepřetejká k sousedům. Výrazem navozujou světovej mír, a kdybyste fotili dál a sestavili z toho leporelo, byla by to krásná studie s kulisou, partnerem nebo se živly. Jim nikdy nesvítí slunce do očí nebo divně do podpaží, neleze jim prádlo, nemívají blbým úhlem ucho větší než hlavu, nerosí se ani nepotí. A když se mají cvaknout v podzimním listí nebo mezi plátky růží, snímek jednoduše ovládnou a nikdy z toho nevyjdou jako trpajzlík v posledním tažení mezi chroštím.

Přišla. Ona přišla, pochopte!

Stojí u postele a propaluje mě očima.

Připadám si důležitě. I ve čtvrt na pět ráno. Spustím ruku a drbu. 

Načas se zapomene a zapřede si, ale pak začne vřeštět.

Že kočka mňouká, může říct jen ten, kdo ji nikdy neměl. Naše kočky regulérně řvou.