Na blogu si říká Obyčejná máma a její přání, aby dcera mohla chodit na spádovou základku vlastně úplně obyčejné je. Až na ten chybějící výtah. V podobné situaci je překvapivě mnoho rodin s dětmi s fyzickým handicapem, jenže jejich úsilí o rovný přístup ke vzdělání končí kvůli neochotě autorit nebo šikaně často tak, že musí rezignovat a vozit ratolesti jinam, pokud ovšem je kam.
„A ještě mám takovou prosbu.“ A staženej zadek, jak nejsem zvyklá.
„Ano, madam?“ Tos mi to ulehčil, vydrž, až odložím rukavičky.
„Než mi to maso přinesete, můžete mi ho prosím nakrájet?“ Jako ne přímo vy, ale v kuchyni, to je snad jasný. A jestli se budu ještě chvilku takhle usmívat, budete mi ho muset namixovat.
Jenže on nedbá a zírá. Fakt je perplex. Tak zírám taky a oba čekáme na zázrak.
„Je to pro mě jednodušší,“ promluvím radši do ticha.
Měla jsem si jednu ruku žertovně zandat do rukávu, abych oběma nikoho nemátla.
„A to neto… nemůžete sama?“ Ne, ty vole, na porcování potravy balím pomocnej personál.
Nádech, výdech. Můžu, ale nechci. Ani nevysvětlovat.
„Prosím. Děkuji!“ A fakt nevím, jestli mám, nebo nemám zač.
To je tak, když vyrazíte do Ledče s vědomím, že uvidíte to, co všude jinde, namátkou stacík, co-work, nebo kavárnu. A pak zjistíte, že prostory, nápady i elán manželů Krajcigrových nemají konce, vy si pořád nemůžete a ani nechcete sednout, abyste něco neprošvihli a ani nevíte, jestli se dřív dívat, ptát nebo si dělat poznámky.
Vzbudil mě sloup modrýho světla, flashka si něco vyřizuje s vypnutou televizí. Zavrčím „holky, já chci vážně spát“ a po chvilce zhasnem všechny. Nebo taky ne, když mi zrovna domácnost děsně nutně potřebuje něco vyjevit.
A je to venku.
Povídám si nejen s ibiškem a kávovarem, ale i s další elektronikou a spotřebiči. Nejde o konkrétní postoj k heavy metalu, jen mám ráda, když si rozumíme, k čemuž kvalitní rozhovor patří. Teda rozhovor… Je mi jasný, že až to bude oboustranný, budu už perplex jinde, přesto mě to i bez odpovědí baví.
„Počkej, sim tě. Takhle přece nemůžeš nikam jít! Dej si to nějak to… esteticky.“
Než stihnu zareagovat, začne mi rukama šmejdit po těle. Rychlým pohybem mi srovná kabát v ramenou a podle švů, porozepíná a pozapíná knoflíky a přetočí ucho od batohu. Do toho mi stíhá strkat zbloudilej vlas za ucho a krotit pěšinku. Zjevně by se realizovala i níž, ale nohavici už radši zpacifikuju sama, stejně jako nestejnoměrně uvázaný boty a vršek svetru, co mi kdovíproč vyjíždí nahoru.
Zase mě někdo cizí oždibuje a uhlazuje. Uááááá!
Mého oblíbeného hodináře vystrnadil sex shop.
Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, že vánoční výzdoba doznala futuristických a ergonomických vylepšení, nebo že jde o sváteční rozšíření sortimentu na baterky. Jenže z výlohy toho jinak nenápadného bočního krámku v uličce mezi botami, oblečením a salaterií na mě pomrkává kráska v krajkovém spodním prádle a mnohoznačným úsměvem mě láká mezi zboží pro velký. No co, v jiných patrech jsou restaurace, kavárny, knihkupectví, oblečení, drogerie a lékárna, tak proč to nemít komplet. Jakože nasytíme úplně všechno, na co máme zrovna chuť. Pět rohlíků, dva jogurty a dildo, prosím, děkuji.
Je na vás vidět, protože často něco chcete. Zkoušíte to urvat sami, žijete v poklusu, informace sháníte, kde se dá. Máte pocit viny a sociálka vám ho svou rétorikou zrovna nevyvrací, stejně jako sousedé a úředníci, co nehodlají souhlasit s bezbariérovými úpravami a kdeco vám závidí. Rehabilitační a posudková lékařka Petra Sládková ví, že být pacientem není snadné, a díky svému zaměření dokáže poradit tak, aby si všechny strany rozuměly.
Nebyl doma, protože se sousedem zapojil syna. Vidím chlapce v zásuvce a ptám se po robotech, vím já, čí narození vlastně zapíjí? Taky mi něžně připomněl, jak je dobře, že jsem u něj vyla, asi že to bylo za úplňku a došlo i na kapesníky. Když to zkoušel urovnat, doplnil, že myslel povila. V tom ale nejedu už vůbec a teď se bojím zeptat, jestli ta pískací hračka je vážně psí.
Až se příště marodím, chci bejt našeptávač v mobilu.
Na jaře dovrší v Reveniu třetí rok a dál bude plánovat, co dát do firemních dárkových kávových balíčků, koordinovat dobrovolníky, spolupracovat s lokálními výrobci a zajímat se o dění v okolí Mělníka. Emília Erbenová je v týmu kávy Naturpark 12 tak nějak u všeho. Když zrovna není vidět a dělá třeba něco ve skladu nebo za rohem v místnosti, je aspoň slyšet. Na tom, aby byly věci správně a rychle, jí evidentně záleží, ale ne víc než na atmosféře v práci. Při vyplňování papírů se tak sice s kolegy různě zlobí a špičkuje, ale stejně na ně nedá dopustit.
Zase jeden takovej den, kdy bych chtěla být sama se sebou.
Kráčet městem a nemuset koukat pod nohy, kolem sebe, nehlídat, jak blízko a rychle kdo kolem jde a jestli mě aspoň trochu vnímá. Neuhejbat psům, dětem, koloběžkám a kolům, nedělat nic navíc. Nepředvídat všechno, co se kde šustne, jen abych mohla zůstat stát nebo abych došla o kus dál.
Chtěla bych jenom jít. Po chodníku, ulici, silnici, cestě.
