Dostat se tam, kam ostatní, stejně rychle, pohodlně a důstojně. To si Kateřina Vítová přeje většinou marně, laxní postoj k bariérám a nepochopení smyslu úprav jí přitom podrážejí nohy mnohem víc než obrna. S přetrvávajícími stereotypy a řešeními o ničem se ale smířit nehodlá, proto se zajímá, je slyšet a zkouší tak změnit oficiální náhled. Přístupnost by totiž dávno měla být standard a hlavně slušnost.
Přála si pracovat v kavárně, ale hosty by prý děsila deformovaným obličejem.
Ta věta tehdy asi nikoho ze židle nezvedla, ale já bych chtěla, aby jo. Přestala jsem číst a chvilku koukala do zdi. Ani nevím, jestli ve mně hrklo, naštvala jsem se, nebo mi to prostě přišlo jenom hloupý a pokrytecký. Asi od každýho něco.
Vymlouvat se na vzhled a spojovat ho se schopností dělat dobře a efektivně určitou práci je až na pár výjimek naprosto přes čáru. Zkoumat, jestli má někdo vyhovující barvu pleti, dost vlasů, hezkej hlas, ladnej krok, rychlý ruce nebo přijatelnou figuru, by zavánělo vyhazovem. Ovšem opřít se do projevů diagnózy nebo následků onemocnění, co všemu tomu můžou taky hodně ubírat, kupodivu projde. A dokonce jako oficiální argument!
Odešels. Konečně.
Rozhlídnu se po svým jedna plus okno a vidím obtisky toho, že jsme tu byli dva. Hrnky, talířky, vidličky. Na pultu leží utěrka, o kus dál váza s májovými větvičkami a zbytek sekaný a bublaniny.
Měla bych uklidit. Ale neuklidím. Nemůžu.
Právě přetejkám dojmy a další už nepojmu. Jde o zvláštní směsici zážitků, něhy a nervozity, mixnutou s mírnou nespavostí, tlakem z práce a přemírou celotýdenního dojíždění i pohybu. Ono se to totiž nasčítá.
Jsem ráda, že mě takhle nevidíš.
„Ale ty seš přece zvyklá!“
Dostávat k téhle větě korunu, je ze mě dávno rentiérka. Dám si nohy nahoru, vypnu telefon a konečně přečtu všechny knížky i časopisy, co jich tu mám. Na to bych si zvyknout uměla.
Jenže na předsudky ne.
A je to tu zas.
Než v buse dostanu jízdenku, není si kam sednout.
Umím si říct, jenže mi zrovna bylo tak hezky, že jsem s nikým mluvit nechtěla. Přitom vím, že sázet na to, že mě někdo zmerčí a zvedne se, je fakt loterie. Obzvlášť tam, kde má tři čtvrtě cestujících na hlavě kapuci, v uších sluchátka a oči přilepené na mobilu.
Už popáté se lidé z byznysu, nezisku i úřadů sešli ve Vodafonu nad tématem zaměstnávání. Sdíleli novinky, nápady i neduhy, a vzájemně se tak inspirovali v dalších krocích, aby se v práci mohli potkávat kolegové s nejrůznějšími diagnózami. Jako tradičně došlo i na technologie a možnost si nějakou z nich vyzkoušet na vlastní kůži.
Co nás vyvádí z rovnováhy a proč má smysl vědět, jak ve stresu reagujeme? Kdy zpozornět, dát víc na řeč těla a jak z kruhu přetížení ven? I o tom v kavárně na Duhovce přednášel docent Pavel Harsa, vedoucí klinický psycholog VFN a 1.LF UK. Hodina příjemně nabitá souvislostmi ukázala, že znát fakta a doporučení nestačí. Důležité je se podle nich opravdu zařídit.
A je to tu zas.
Další článek o člověku s handicapem, co se v každé druhé odpovědi tlemí a navrch má hravou přezdívku typu Knoflík, Kečup, Masařka nebo Sumec. Stejnou náladu jedou i fotky, na kterých Masařka zvesela poletuje po kavárnách a Sumec se s Kečupem noří do vln televizní zábavy. A protože to není jen tak, hodlají o tom napsat knihu. To teda bude trhák!
Potřebovala jsem na tiskovku, proto jsem žhavila drát. Takže už vím, kdo nestíhá, marodí, má jen jedno auto (proti dvěma nohám?) a všechno ho dere. A vůbec, proč to chci, vždyť fest sněží a mrzne. A klouže to každýmu.
No jo, no.
Nakonec se uvolil dlouholetej kamarád. Bylo vážně milý konečně nevysvětlovat a nepasovat se do rozvrhu tak, aby se dobrej skutek spáchal v rámci něčeho dalšího. I díky němu jsem nic nemusela rušit, i když moc nechybělo.
No ne, no.
Koukal na mě dost překvapeně.
Oceňuju, že netroubil, negestikuloval, jen se skrz sklo divil.
Asi začnu na prsou nosit výstražnou vestu s nápisem: „Short vehicle, don´t follow me!“ nebo hezky česky: „Nerušit, scházím bez vyzvání!“
Nedělá mi to radost, jenže někdy to jinak nejde.
Vím, že bych jako chodec měla jít výhradně po chodníku. Ten by z podstaty věci měl být vcelku, schůdnej, v rovině a bezpečnej, čili rozhodně klidnější a uhlazenější než silničky v zástavbách a okolí.
Jenže kdoví jestli. Mám totiž neodbytnej dojem, že o podvozek se lidi starají víc než o vlastní nohy.
