S kávou Naturpark 12 obchoduje pět let a dobře si všímá, co se mění. Kvituje, když si zákazníci chtějí pochutnat, dbají na kvalitu, původ i příběh, ale nerozhodí ho ani pití kávy ve velkém a v poklusu. Rád vychází vstříc i po zavíračce a v množství odvedené práce popírá zákony fyziky. Možná je za tím i kofein, ale Pavel Mašek je prostě takový. Cit jak pro byznys, tak pro vše živé v sobě nezapře.
Jedu výtahem, v něm kromě mě a starší paní ostatní od pohledu svěží nakupující. Zastavíme v mezipatře, dveře se otevřou, před nimi pán na vozíku. A hádejte co?
Nikdo se ani nehne.
Ne že by bylo kam, ale já bych si tipla, že tváří tvář někomu, kdo jinou možnost přesunu nemá, se někdo zamyslí nebo aspoň ustrne. Nic, ani taková ta nevyřčená nervozita, že jako tuším, ale nedbám, protože doufám, že se obětuje někdo jinej.
Po sloupku o designu a bariérách mi pípla zpráva. „Piš na tohle téma častěji, o tom by se mělo vědět.“ Mělo, ale neví. Nebo spíš nechce vědět. Tomu nerozumím, protože jestli mají lidé s diagnózami opravdu něco společného, je to množství naprosto zbytečných každodenních bariér, které se bohužel berou jako důsledek handicapu, ne jako pouhý stavařský zvyk a neochota přemýšlet jinak.
Po 587 dnech je znovu na startu a chystá se k soudu. S kombinovaným handicapem si na prahu padesátky požádala o zvýšení příspěvku na péči a rozhodla se proces zveřejňovat na blogu Za-Zrak. Ukázala tak na celou řadu obtíží, kterými musí lidé při posuzování procházet, od nedodržování lhůt, přes nečitelné dokumenty, až po vágní a bagatelizující fráze v rozhodnutích, nad kterými zůstává rozum stát. Marie Zemanová nevidí, postupně přestává slyšet a trápí ji řada přidružených obtíží, ale z úředního pohledu se zázračně uzdravuje. Místo možného třetího stupně, o který si žádala, jí sebrali i ten druhý a přiklepli trvale jedničku.
Je to pořád dokola. Někam přijdu, interiér jako ze škatulky, novej, vymazlenej, naleštěnej, podlaha jako sklo, stěny hladké bez jediného rušivého elementu. A to je průšvih. Bezbariérové vychytávky nebo pomůcky se prej s estetikou tlučou, zato rozpláclej zákazník nebo někdo, kdo si musí kvůli echt prostředí nechat asistovat a vyčnívat, je zřejmě vítaným ozvláštněním interiéru. Madlo a zábradlí neberem, zato zaměstnáme polovinu směny, abyste vůbec mohli vejít, a co teprv,
Nemůžu uvěřit, že už je to tolik let.
Proteču pokladnou, cestou do šaten stejně netrefím správnej směr. Při převlékání se zamotám do ramínek od plavek, čímž nabídnu kouzelnej výhled na dámu s nahým vším, ručníkem u kotníků a černou koulí látky mezi hlavou a ramenem. Střihnu si dvakrát makarenu a zkouším dát ruce a trup tam, kde mají být, jenže ono to jaksi pruží. Abych se nezdržovala, jsem celou dobu obutá, což si ale tělo vyloží tak, že už se jde, takže při tom bezděky dělám úkroky do stran. Působím jako cvičenka, co neví, jestli zůstat ve skříňce, nebo tančit mazurku. A když už si zvyknu na těžiště, dám ruce dolů a všechno je jinak.
Kavárnu pro zaměstnance a jejich hosty má na centrále ČEZ od ledna pod palcem spolek Revenium. Kdo na Duhovku zavítá, jistě ocení klidné prostředí, pestrou nabídku, možnost pořídit zajímavý dárek nebo se něco dozvědět na přednáškách. Taky si pochutná a ještě podpoří lidi s handicapem. Ale nic z toho by nebylo takové bez Natálie Kavuličové. Ta v kavárně zastane kdeco a hlavně jí dává šmrnc.
Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?
Nevím, jak se ta chvíle pozná. Ani jak se na ni připravit.
Když se narodíte v nepohyblivým těle, svět se vymkne z kloubů, aby vás rozhejbal a postavil. Jestli se mu to povede, bude vás honit dál. Ať stojíte líp, víc rovně, zatáhnete břicho, vytáčíte špičku, došlapujete na paty, ať se tak necouráte, nebojíte a neděláte drama z věcí, co dramatický nejsou. Budete trénovat schody, eskalátory, obrubníky, kopce, vlaky, busy, tramvaje. Budete zkoušet normálně projít lítačkama, fotobuňkou, karuselem nebo přes troje vstupní rohože, případně nastoupit do výtahu tak, aby vás nesecvakly dveře. Přetrhnete se, abyste vypadali hezčí, stabilnější, s rukama u těla, pusou zavřenou, abyste po pár stech metrech chůze nemuseli sušit tričko, taková je to totiž makačka. Prospíte půl puberty únavou, protože cvičíte tak moc, že je to nepředstavitelný a nepřenosný. Ostatní chodí, vy chcete taky. Nikdo vám to vymlouvat nebude, protože v dětství prej máte šanci.
Najít nové pracovní místo se musí umět. Někdo to bere jako výzvu, jiný by se podobné zkušenosti raději vyhnul. Uchazeči s handicapem mají situaci ztíženou na několikrát. Jednak kvůli fyzickým bariérám, ale hlavně kvůli předsudkům v hlavách těch, kteří i po pětatřiceti letech od revoluce nechápou, v čem je handicap handicapem. Někteří se touhle diskriminací ani netají, protože postižení a nemoci přece budí pozornost, zdržují a vadí. Nejlíp tedy bude kandidáta buď nepřijmout vůbec, nebo ho uklidit někam mimo zorné pole. A hezky to zabalit do toho, že právě takhle vypadá dobrý management v zájmu všech zúčastněných.
