Kavárnu pro zaměstnance a jejich hosty má na centrále ČEZ od ledna pod palcem spolek Revenium. Kdo na Duhovku zavítá, jistě ocení klidné prostředí, pestrou nabídku, možnost pořídit zajímavý dárek nebo se něco dozvědět na přednáškách. Taky si pochutná a ještě podpoří lidi s handicapem. Ale nic z toho by nebylo takové bez Natálie Kavuličové. Ta v kavárně zastane kdeco a hlavně jí dává šmrnc.
Zatím tu stojíme tři a očekává se, že se představíme. Ona má manžela, děti, titul, praxi, totéž on. A já? Já jsem teda kdo? Jak se mám představit, jaké oslovení, ocenění, výsledek, číslici nebo vlastnost si mám vybrat, abych byla patřičně zajímavá? Proč mám vůbec vykládat, kam jsem chodila na školu, do práce nebo s kým žiju, aby si mě okolí nějak zařadilo a vzalo na vědomí?
Nevím, jak se ta chvíle pozná. Ani jak se na ni připravit.
Když se narodíte v nepohyblivým těle, svět se vymkne z kloubů, aby vás rozhejbal a postavil. Jestli se mu to povede, bude vás honit dál. Ať stojíte líp, víc rovně, zatáhnete břicho, vytáčíte špičku, došlapujete na paty, ať se tak necouráte, nebojíte a neděláte drama z věcí, co dramatický nejsou. Budete trénovat schody, eskalátory, obrubníky, kopce, vlaky, busy, tramvaje. Budete zkoušet normálně projít lítačkama, fotobuňkou, karuselem nebo přes troje vstupní rohože, případně nastoupit do výtahu tak, aby vás nesecvakly dveře. Přetrhnete se, abyste vypadali hezčí, stabilnější, s rukama u těla, pusou zavřenou, abyste po pár stech metrech chůze nemuseli sušit tričko, taková je to totiž makačka. Prospíte půl puberty únavou, protože cvičíte tak moc, že je to nepředstavitelný a nepřenosný. Ostatní chodí, vy chcete taky. Nikdo vám to vymlouvat nebude, protože v dětství prej máte šanci.
Najít nové pracovní místo se musí umět. Někdo to bere jako výzvu, jiný by se podobné zkušenosti raději vyhnul. Uchazeči s handicapem mají situaci ztíženou na několikrát. Jednak kvůli fyzickým bariérám, ale hlavně kvůli předsudkům v hlavách těch, kteří i po pětatřiceti letech od revoluce nechápou, v čem je handicap handicapem. Někteří se touhle diskriminací ani netají, protože postižení a nemoci přece budí pozornost, zdržují a vadí. Nejlíp tedy bude kandidáta buď nepřijmout vůbec, nebo ho uklidit někam mimo zorné pole. A hezky to zabalit do toho, že právě takhle vypadá dobrý management v zájmu všech zúčastněných.
Já jsem fakt naivní.
Pořád jsem čekala, že se dopravní podnik kvůli slušně velký vlně odporu vůči nově zavedeným zastávkám na znamení důstojně zamyslí. A ono ne. V médiích jsou pořád stejná vyjádření, jak se pro nikoho skoro nic nemění, jak jsou řidiči vedeni, aby si cestujících všímali skrz průhledný zastávky (ehm, s nalepeným ptákem). Navrch je to opentlený výchovnými srandašoty o tom, kde všude je tlačítko, jupí!
Jenže tohle fakt není o tlačítku, pokud se s ním teda neovládá přímo řidič.
Od konce června budou všechny pražský a středočeský autobusový zastávky na znamení.
Já nechci, strašně nechci. A rozhodně nejsem sama. Zatímco v oficiálních vyjádřeních jsou potenciální problémy jenom haluz a přiznanej handicap mají zatím jenom zrakáči, stačilo by, kdyby se hlavouni šli místo klikání a propočítávání grafů plnotučně projet.
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak lidi s handicapem odnášejí odpad? Těžko.
Tomu říkám hyperkorektní sloupek, vlastně řádek. Nezdržovat, nevnucovat téma ani názor. Nezanechávat stopu.
Taky koho tankuje odpad. Normální kontíky, popelnice, koše a kompostéry, spousta barev, hromad, oddílů, místa a bordelu, navrch třídění, recyklace, up-cyklace, zero waste a takový ty věci, sem tam krysa. Až na takovou jednu malou a vcelku zanedbatelnou maličkost. Pro likvidaci se jaksi hodí mít funkční rovnováhu i končetiny, protože veškerou tu masu a zbytky člověk vleče v rukách a v náručí nebo tak nějak podobně.
Lupénka není infekční, takže nedává smysl se kvůli ní stranit kolektivu. Naopak. Rodina, přátelé a vrstevníci jsou pro celkovou pohodu minimálně stejně důležití jako léčba a hojivé procedury. Mezi ty by ideálně měl patřit delší ozdravný pobyt u moře, který je ale finančně nákladný, a tím často nedostupný.
Vcházím do banky a ostraha zpozorní. Má proč, nosím ortézu, abych pod ní pašovala tisícovky. Já to vím, sekuriťák taky. Jakmile klesnu na beztvaré a zoufale nepohodlné sofá, protože tady se investuje a nezevluje, on má co dělat, aby nezačal leštit pistoli. A když se mě ujme pracovnice pobočky, přikvačí k ní druhá, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Se mnou v pořádku, jestli jako dámu v kostýmku nějak neohrožuju. Odolám nutkání postavit je obě do pozoru jenom proto, že to sama neumím. Já dát ruce vzhůru a pustit se opory, ležím hned. A vůbec, odkdy mají postižení penízky na něco jinýho než na kindervajíčka? Takže za tím musí vězet něco víc… Co na tom, že by mě coby banditu s přehledem zastavila fotobuňka nebo kabel na zemi. Nezkusíš, nevíš.
Taky máte za to, že vy si vybíráte zboží a ne zboží vás? A jste si jistí?
Poslední dobou je dost v kurzu nacpat co nejvíc věcí na centimetr čtvereční. Z obchůdků, krámů, večerek, potravin a kumbálů se tak stává něco mezi slalomem a vetešnictvím. To pak v potravinách vybíráte ponožky, v papírnictví jídlo, v pekárně sazeničky. Všude se něco válí. Kolem regálů a v uličkách jsou bedýnky a víc nebo míň vystavené tretky, věci trčí z nečekaných míst a skrblíci mají u nohou k dispozici megamegózní balení, ze kterých by vyžila menší vesnice. To se vyplatí.
