Dvacet dva let. Tak dlouho se odvíjí historie berounského Klubíčka, organizace, která nabízí služby, poradenství, uplatnění i zážitky lidem s postižením a jejich blízkým. Začalo to semknutím několika rodin, pokračovalo trochou oficialit a rozběhlo se do spousty nápadů a směrů napříč regionem. Klubíčko roste se svými klienty a klienti rostou i díky Klubíčku. Začtěte se a přesvědčte se sami.
Tak mám prý začít stupňovat vánoční atmosféru. Jakože sedáme na sáňky, kolekci mezi kolena, vaječňák do ruky a dvě kila mouky do náruče. Pustíme Rolničky, rybí prsty vezmeme v síťovce na výlet Náplavkou. Narazíme sněhule, nos a uši namažem Niveou a při procházce po příbuzných se rozhovoříme o nezbytnosti rodinných pout. Já bych poutala, až bych brečela, aspoň se to ode mě čeká. Ježíšek to vidí. Takže seslal jeho. Tím pádem je
Je to tu zas. Sychravo, lezavo, mlhavo. Klendra a bacily. Mě klepne. Nechápu, co je to za módu chodit po světě připochcíplej.
Jak psát o něčem, co má slovo a jeho pojetí přímo v tématu? Tak se ukaž, Šafránku! 🙂 Začal 17. ročník výstavy Cesta za duhou. Až do konce listopadu budou moci kolemjdoucí před pražskou Economií poznávat tvorbu lidí s roztroušenou sklerózou. A že je rozhodně proč se zastavit. Zdálo by se, že většinou spíše minimalistické pojetí tolik nezaujme, ale opak je pravdou. Krátké básně, příběhy nebo i pár řádek na kappa deskách vtáhne
Všude samej samet. Třikrát hurá. Vybavuju si hlavně prvotní strach, že možná bude válka, protože proč by se tam jinak tak mydlili a dělali rambajs klíčema. Nestihla jsem si zkusit pracovní soboty, nastoupit do jisker nebo bejt u nácviku spartakiády. A bylo mi to coby prckovi líto. Vytratily se soušky čelky, Vitacit, skákací gumy, síťovky a mlíko v plastu, co se mu stříhal růžek.
Máloco je tak bariérový jako jezdící schody. Horší jsou snad už jen mokrý a přecpaný jezdící schody. Popojedem. Zatímco zdravému člověku nabízejí eskalátory určitej komfort, já jsem na nich perplex.
Každý týden si tu s vámi povídám o obrně, vlastní rovnováze a nástrahách velkoměsta, jsem moudrá, vtipná, svěží a kdesi cosi. Tedy měla bych být. Miluju ten stav, kdy z čiré bezmoci vykutám něco, nad čím se u kafe smějete, debatujete nebo co vás přinutí mi napsat, na chvilku se zastavit nebo třeba někomu pomoct. Čistím si tím hlavu, rovnám myšlenky a hlavně vlastní nohy do bž a shrbená záda. A mezi námi, nepřipadám
Nesnáším, když mezi námi musím dělat lajnu. Jenže v téhle zemi nikdo nepočítá s tím, že to malé postižené robátko jednou vyroste. Všichni se logicky snaží z dítěte vytřískat maximum. Ale pak se začnou chovat, jako by se diagnóza úderem osmnáctin rozplynula nebo se navždy zakonzervovala tak, jak právě je.
Rébus na začátek. U Chvojkových se nás sešlo tolik, že to vypadalo, že se nevejdeme. Dvě z Revenia, dva z Reportéra, dva z Lišky, a přitom nás zvědavých bylo jen pět. 🙂 K tomu čtyři Chvojkovi, dva psi, hafo diagnóz, jeden řidičák, jeden přijímací pohovor, jedna přislíbená diagnostika a jeden výhledový odkup a stěhování. To všechno na nové sedačce. Tak pojďte dál!
Všimněte si, že v reportáži je člověk s handicapem téměř vždycky někdo, na koho je v pohybu zpomalený záběr, nejlíp ve chvíli, kdy někam vjíždí či vchází. Zcela zásadní je, aby se přitom usmíval, ideálně vyloženě tlemil, a aby bylo možné dělat prostřihy na zaslzené pohledy všech kolem.
