Divný slovo, že jo? Do divný doby. K něčemu se vám přiznám, spoustě těch nářků z aktuálních nařízení jednoduše nerozumím. Ale možná srovnávám nesrovnatelné – koronavirová omezení a limity dané handicapem. Ať tak či tak, situace kolem korony má tu výhodu, že v ní jede celej svět. Rodí se iniciativy, podpůrné linky, bodří psychologové, spolky, televizní programy, vláda kombinuje subvence, časem bude očkování. Dotýká se to každého a utéct tomu nejde,

Scvrklo se mi oko. Do háje. Zírám do zrcadla a přemejšlím, jak si pomoct. Nakonec se odploužím do postele, otevřu okno, zahrabu se pod peřinu a oči pro změnu zavřu. Hlava mě bolí, mám ucpanou jednu nosní dírku a z oka mi pomalu stejkají slzy. Nádech, výdech. Hlavně nepanikařit. Teplotu nemám, dejchat můžu. Cajk. Zprávy radši vypnu. Moje tělo totiž všechno bere doslova, z aktuální politický situace bych tak klidně

„Nejsem typická ženská,“ praví v rozhovoru celebritka a dme se přitom pýchou. Tím chce zřejmě říct, že leze na stromy, uléhá pod podvozky, rtěnkama odpaluje bouchací kuličky, je divoká, nespoutaná, soudržná a ani trochu hysterická. Drby ji nezajímají, diety taky ne, protože nejvíc ze všeho miluje rohlík s marmeládou obalený v nutelle a zapíchnutý v bůčku. Sex se podle ní přeceňuje, i když místo fitka ujde. Muži jsou její nejlepší kamarádi a dá se

Bejt duší spisovatelka je boží. Baví mě sedět někde v koutku a pozorovat lidi, vnímat jejich náladu, domýšlet si příběhy. Mohla bych se nechat najmout jako živá skrytá kamera a diktafon v jednom. Za chůze jsem tak nápadná, že jsem vlastně nenápadná, takže tohle by ode mě nečekal nikdo. Popřemejšlím o tom, až ještě přituhne. Třeba budu mít jako ózetpéčko slevu na dlouhý vedení a můj zdravej šéf na všechno ostatní.

„Okamžitě si nandej tu roušku, krávo, já covida riskovat nebudu,“ řve obtloustlej týpek ve značkovým všem kromě vystupování. Přes prsa má metalickej nápis, křižmo mu visí ledvinka, na krku řetěz. Slečna, na které se kromě šňůr vody neblýská nic, si sundá kapuci, srovná odchlípnutý kus látky, špitne „pardon“ a provinile z ní kape. „Tak vona mladá paní nic neriskuje, paní ne,“ přisadí si babka ze sedadla za

„Tak můžeš do vody, tam se uvolníš. Umíš plavat, viď?“ Umím. V lecčems. Ale jestli to je vždycky uvolňující, to si teda jistá nejsem. Doma jsme měli vanu. Bez madla, protože kdybychom něco dalšího navrtali do umakartového jádra, spadne nám to celý na hlavu. Díky tomu jsem se ale naučila lézt do ní tak, jako by šlo o olympijský víceboj.  Svršky dolů, ruce vzhůru, rozpažit. Zapřít se

Bořivoj léta zvaný Borec je čtvrtý ze sedmi dětí. Otec mu umřel, když mu byli tři, matka začala chlastat, když jí bylo třicet tři. To je jasný znamení – Borec od té doby nesnáší trojku. V ničem. Věci kupuje v sudém počtu, chodí zásadně na dvě, ale jenom proto, že to viděl v reklamě na holení. Byt má starej a hnusnej, ale zase je v něm jednoznačně nejhezčí. Svědomitě si

Někdy je fajn mít svůj vlastní sloupek. Když ostatní opěrné body mizí, můžu se opřít aspoň o něj.  To nejdůležitější, co k životě s handicapem potřebujete, vás nikdo nenaučí. Jak mít aspoň kousek sebedůvěry a jak se srovnat s tím, že nakonec jste na život a jeho etapy i rozhodnutí úplně sami. Strašně moc toužíte po tom, aby vám někdo všechny ty komplikace a karamboly aspoň věřil, ale zároveň si je nechcete přiznat do

Love, let it rain! zavřeštím a klesnu s námahou k zemi. Sedmnáctej dřep bolí. Teda – on bolí už dřep první, ale to mám ještě iluze. Vždycky je mám, jinak bych cvičit ani nemohla. Kontroluju paty, špičky, ramena, kolena, bedra i výraz, zatímco company na monitoru rytmicky skáče, dupe a pumpuje. Já chci taky, let it rain! Oni kopou, točí se a elegantně zamrznou v pohybu, já dřepuju snad i ušima. Oni vypadají